V době vydání třetí desky se kolem Finů stále točí přirovnání k dřívější éře In Flames, Dark Tranquillity či Amon Amarth. O neosobitém kopírování sice nemohla být řeč, avšak silná inspirace těmito žánrovými velikány tam cítit byla, což bylo dle slov kapely přirozené. „Above the Weeping World“ dostala do vínku velice dobrou produkci a ve vývoji Insomnium znamenala velký krok kupředu (povšimněte si změny loga). Na předešlé desce „Since the Day It All Came Down“ se vůbec nešetřilo na akustických partech (až jich tam bylo naseto přespříliš), tentokrát se jich užilo s mírou a třetím počinem se spolek z městečka Joensuu ohlížel spíše k debutu, než-li k jeho opethovsky laděnému následovníkovi.
Poněvadž Finové na poměry melodeathových standardů opět předvedli něco výjimečného, stále více a více se o nich mluvilo jako o žánrovém překvapení, jež na rozdíl od většiny melodeathových spolků nabízelo něco navíc. Vedoucí kytara a poetická lyrická rovina (ve skladbě „Drawn to Black“ je použita báseň od anglického básníka Francise Williama Bourdillona) jsou opět tím nevýraznějším a nejobdivuhodnějším, a tak se tyto dovednosti pomalu ale jistě stávají hlavními poznávacími znameními kapely. Z pohledu profesionality a (velice rozmáchlé) produkce se „Above the Weeping World“ stalo přelomovým bodem, technicky a emočně jsou však Insomnium věrni obrazu, který si namalovali už svým debutem.
„The Gale“ s pianem a vydatným deštíkem je geniální zahájení desky, které navozuje identickou atmosféru finské krajiny. Následně se v „Mortal Share“ rozjedou parádní proriffované melodie, jež protínají zčásti tu naštvanější a zčásti tu melancholičtější tvář kapely. Právě kytary jsou na této desce tím, co slyšíme nejhlasitěji, ono se ale ani není čemu divit, poněvadž ty prostě píšou! Skladby si drží vysoký insomniácký standard se vším všudy, tedy extrémně hladové úseky se krásně střídají s těmi akustickými, opatřenými typickými šepoty (zatím žádné regulérní čisté zpívání). Na rozdíl od předchozí „Since the Day It All Came Down“ se s nimi už nakládá s mírou a stejně jako na „In the Halls of Awaiting“ jsou užity tak, aby deska netrpěla na pokles energického náboje.
Vedle skvostného intra patří mezi vrcholní fláky první tři skladby a závěrečná desetiminutová epika „In the Groves of Death“ – v jejímž závěru se stejně jako v úvodu alba spustí dešťová přeháňka – a těmito majstrštyky se Finové prezentují jako již dostatečně připravená formace na velkou budoucnost. Když už mluvíme o budoucnosti (ačkoli to samozřejmě je věc názoru), je dobře, že se Finové vydali spíše cestou potápění se do melancholie a stavění gigantických atmosfér, než cestou soustředění se na technickou zdatnost.
Starší diskografie Insomnium v sobě skrývá něco, k čemu se člověk velmi rád navrací a co jej jen tak lehce neomrzí. S „Above the Weeping World“ začala kapela věřit ve své schopnosti a tuto desku můžeme označit za přelomovou. Vždyť třetí počin představoval pro mnohé fanoušky vůbec to nejlepší, co Insomnium (nejen) do té doby vydali.
|
