Čtvrtým albem se Finové opět (stejně jako druhým zářezem „Since the Day It All Came Down“) nezavděčili všem. Nadšenci z předešlých dvou desek se potýkali se zklamáním z toho, že „Across the Dark“ znělo (stejně jako název) jednodušeji a přímočařeji, čili technicky nedosahovalo valných výšin. O tom se ale samozřejmě dá polemizovat, poněvadž každá mince má dvě strany a fanoušci prahnoucí po rozsáhlé atmosféře, pro něž byl stěžejní debut „In the Halls of Awaiting“, si po mnoha letech opět chrochtali blahem.
Možná právě díky silnější hře na atmosféru se na čtvrté desce podstatně zlepšily Niilovy growly, ty se odvrátily od floridského výrazu a nabraly síly na atmosférické rozlehlosti, jež se kolem nich do dnešních dnů magicky rozprostírá. Na prvních třech albech předvádělo finské kvarteto nadstandardní melodický death, do něhož vplouvaly melancholické vsuvky skrze klidnější pasáže, zatímco finské zádumčivé posvátno se jim na „Across the Dark“ podařilo z oněch klidných míst převést do riffů, čímž se Insomnium elegantně zbavili potřeby všude cpát šeptání a akustiku. Co ale stále přetrvává, je fenomenálně skvostné intro (z „Equivalence“ vytryskne atmosféra velká jako kráva) a stejně tak excelentní závěr – finální položka „Weighted Down with Sorrow“ stejně jako „In the Groves of Death“ nebo „In the Halls of Awaiting“ totiž celou kolekci výtečně uzavírá a platí za korunující třešničku na dortu. Album, jež posluchače navzdory své posmutnělé náladě hřejivě objímá, se s posledním kouskem k jeho tělu přitiskne skrze houslovou hru, ukrutně nádhernou melodii a Niilovy vypracované growly ještě pevněji.
V písni „Where the Last Wave Broke“ Finové vůbec poprvé představují čisté zpěvy, jež v refrénu běží současně s Niilovými growly. Pěvecký vklad Julese Näveriho z Profane Omen byl však v době vydání tohoto alba vášnivě diskutován, někteří měli k tomuto kroku výhrady. Samotné zapojení čistého zpěvu nevadilo, problém tkvěl spíše ve zvoleném zpěvákovi, jehož rockově tklivý přednes insomniáckému výrazu úplně nesedl. Vedle této skladby se objevil ještě v refrénu „The Harrowing Years“ a v krásné atmosférické výstavbě „Lay of the Autumn“. Přestože si fanoušci přáli, aby zpěvné úseky obstaral někdo jiný (třeba Tomi Joutsen z Amorphis), věřili, že Insomnium od čistých zpěvů neupustí a že si pro ně propříště zvolí někoho vhodnějšího (a ke změně na následujícím albu opravdu došlo).
Polevení z náročnější techniky vyvolalo rozpaky, jenže dohady o tom, zda Insomnium na doomovější „Across the Dark“ (této desce ještě předcházelo EP „Where the Last Wave Broke") zněli obdobně jako jiné melodeathové bandy, nebo zda naopak příliš nevynikali sekajícím deathem na albech předchozích, by se daly vést donekonečna. Nicméně kdyby Insomnium od objemného pytle jiných kapel něco neodlišovalo (třeba, jak sám Niilo tvrdí, schopnost vytvořit silnou melodii), nestali by se natolik uznávanou kapelou (a alternativou pro ty, které In Flames a Arch Enemy začali neskutečně nudit), jakou jsou dnes. A uznávanou je míněno ceněnou, nikoliv často umisťovanou na obálky časopisů.
|
