Nezdá se to, ale Black Stone Cherry, kdysi benjamínci scény, jsou dnes už také zasloužilou kapelou. A čím jsou starší, tím více pátrají po kořenech vlastní hudby, po tom, co je tenkrát na začátku tohoto tisíciletí inspirovalo k tomu, aby kapelu vůbec založili. Už tenkrát šli proti proudu času, kdy zdůrazňovali svou náklonnost k Soundgarden a celkově seattleskému soundu, ovšem ještě více z nich byli cítit Led Zeppelin, ZZ Top, The Rolling Stones, Lynyrd Skynyrd nebo Deep Purple. Právě hudba těchto veličin, stříknutá moderními postupy a aranžemi v nich bujela stále více a každá jejich deska se blížila ke klasičtějšímu pojetí hard rocku. Novinka „Family Tree“ jde v tomto směru jetě dál než dva roky stará „Kentucky“.
To už zmiňoval sám frontman Chris Robertson, když se jej na konci minulého roku ptali, jak bude nová deska znít. „Co nejklasičtěji,“ zněla odpověď. Přtom Black Stone Cherry určitě nejsou ukázkovou retro kapelou, která by se vyžívala v tom, že honí duchy šedesátých a sedmdesátých let. Hudbě té doby sice dluží mnohé, ovšem nikdy se tahle čtveřice z Edmontonu v Kentucky nesnížila k tomu, aby o nich bylo možné mluvit jako o bezduchých plagiátorech. Nebyli to nikdy žádní velcí novátoři, ale to, co si povypůjčovali od slavnějších kolegů, kompenzovali energií, která z nich vždycky stříkala na všechny strany.
A vlastně na „Family Tree“ je to to první, co vás hned na samém úvodu v „Bad Habit“ uchvátí. Tu otevře skoro až hendrixovský riff, který žene dopředu neposedná rytmika. I Robertson jako zpěvák pomalu roste, i když se mu ještě nepodařilo zbavit se onoho obhroublého výrazu, ze kterého jsou cítit léta odžitá v jižanských knajpách a tisíce vykouřených cigaret. Celkově se tak jedná o možná nejlepší nástup, jaký kdy Black Stone Cherry na svých deskách předvedli. Možná i proto, že na něj v následující „Burnin`“ naváží kytarovou linkou jako vystřiženou od ZZ Top a v „New Kinda Feelin`“ zase klasickým stonesovským rock n`rollem, kterému nechybí rozverné piáno a typické richardsovské riffování. V tu chvíli jsou současní Black Stone Cherry asi nejpřesvědčivější.
Zajímavě působí i taková „Ain`t Nobody“, kterou uvede kytara jako vystřižená z repertoáru Status Quo, jenž rozjede skoro dokonalé boogie s hysterickými ženskými vokály, znepokojivá atmosféra jako kdyby chtěla skladbu vyrvat z konceptu alba a nasměřovat ji přece jen směrem ke grungeovému Seattlu. Ovšem to je jen takové nepatrné zdání, protože hned následující „James Brown“ (po kom je asi pojmenovaná…?) sahá zase až někam k Aerosmith a (opět) The Rolling Stones. Ti jsou cítit i z baladické „My Last Breath“, která ukazuje, že Black Stone Cherry od prvních alb (za která můžeme jmenovat bezejmennou prvotinu nebo následující „Folklore And Superstiton“, jenž představovali první opatrné krůčky) jako skladatelé slušně vyspěli a dnes už mohou představovat zkušené autory.
„Family Tree“ je určitě nejvyspělejší deska Black Stone Cherry. Dokonce by se dalo říct, že zrají jako víno. Navíc název - „Rodokmen“ - je pro tohle album více než příznačný. Muzikanti totiž nejenže své kořeny odhalili, ale navíc se z nich naučili čerpat takovým způsobem, že se možná (nutno zdůraznit, že skutečně možná) stanou jednou podobně respektovanou kapelou jako jejich vzory.
|
