A Perfect Circle, jedna z nejkultovnějších kapel začátku tohoto tisíciletí, vstává z popela jako bájný pták Fénix. I když jejich comeback spadá až do roku 2010, pravděpodobně nikdo nečekal, že se ještě někdy objeví jejich studiová deska. Natočit novinku bylo ovšem logické, protože hlavní tvůrci frontman Maynard James Keenan (jinak Tool) a kytarista Billy Howerdel jsou příliš skvělí umělci na to, aby diskografii společného projektu uzavřeli ostudnou deskou coververzí „Emotive“. Na přetržené pouto se navazuje po čtrnácti letech, což rozhodně není nejjednodušší, ale fanoušci přesto věřili, že A Perfect Circle natočí album, které by se alespoň přiblížilo skvostným nahrávkám „Mer de Noms“ a zejména dvojce „Thirteen Steps“. Navíc je u toho opět i druhý kytarista (a dnes už znovu člen domovských Smashing Pumpkins) James Iha. Podaří se tedy vstoupit podruhé do téže řeky?
Hudba A Perfect Circle nebyla nikdy nejpřístupnější a prvoplánově hitová. Pravděpodobně na tom si tahle parta vystavěla reputaci. Dala se zjednodušeně označit jako alternativní rock nebo dokonce progresivní rock, ale to by mělo k přesnému popisu stejně hodně daleko. A Perfect Circle vždy prezentovali neuchopitelný kus umění, které se pohybovalo spíše v chmurnějších vodách a kterému dominovaly kytarové poryvy, které umně dokreslovali elektronické náladotvorné plochy. A samozřejmě i hlas předáka Keenana, který je natolik tvárný, že přesně sedí jak k divočejším pasážím jeho domovské kapely Tool, tak i ke klidnějším plochám A Perfect Circle. Tenhle výraz se ani po letech nemění, takže vlastně fanoušci by mohli dostat to, co očekávají. Z části určitě ano, z části mohou být deskou, která se tvořila během posledních osmi let, zaskočeni…
"Eat The Elephant" se totiž v titulní skladbě totiž rozjíždí velmi, velmi volně, skoro až v jazzově/popovém duchu. Jde o velmi neveselou kompozici, která se zabývá důvody sebevražd (údajně jedním z impulzů k jejímu napsání byl skon Chestera Benningtona z Linkin Park) a vůbec nepřipomene někdejší rockovou bouřlivost kapely. Prim hraje klavír a Keenanův emotivní projev, který se kolem skladby obtáčí jako had kolem stromu. Podivná zneklidňující atmosféra je najednou všudypřítomná a posluchače neopustí ani v následující „Disillusioned“, kde přece jen kytarista Howerdel ukáže své ostré zuby, ale opět struktura skladby spíše spoléhá na zvuky klavíru. Atmosféra však začíná houstnout. „The Contrarian“ čerpá z těch nejtemnějších studnic Depeche Mode a i když Keenanův zpěv může působit naoko uklidňujícím dojmem, je to jen zdání. Nebo možná klid před bouří…
Ta totiž přijde s „The Doomed“. Nejprve zpěvákovi až podivně hrubne hlas, aby pak pochodově znějící kytarový riff dal definitivně zapomenout na skoro jazzový začátek desky. A Perfect Circle definitivně přibrušují svůj současný výraz. I když už nejsou tak tvrdí jako v dobách debutu „Mer de Noms“, jejich kompozice působí vytříbenějším dojmem. K náladám debutu se pravděpodobně nejvíce přibližují v kytarové „By And Down The River“, i když i ona je tvořena z civilizovanějšího materiálu, než byl živelná deska z roku 2000.
Hudba kapely se ale stále více opírá o klavírní zvuky, což jasně demonstruje instrumentálka „DLB“, která je tak ostře v kontrastu s předchozí „Delicious“, ta je založena na nirvanovském baskytarovém úvodu. Odlišnou tvář pak A Perfect Circle ukáží v „Hourglass“, která je postavena na elektronickém podkladu, čímž může trochu připomenout tvorbu Trenta Reznora (Nine Inch Nails), ale typický rukopis kapely brzy ukáže, s kým má posluchač tu čest. Konec desky se pak už nese opět v klidnějším duchu, když „Feathers“ připraví půdu pro závěrečný kousek „Get The Lead Out“, který si pohrává s různými experimentálními plochami a Keenanův zpěv je místy jen tušený, což opět této věci dodává punc neklidu. To bylo ale ostatně znamení A Perfect Circle vždycky.
„Eat The Elephant“ nezklamalo. Není to jednoduchá deska, je třeba si na ní zvykat. Má až příliš mnoho zákoutí, mnoho míst, která nejsou na první poslech slyšet, ale vystupují ze stínu při opětovných zkoumáních. V historickém kontextu asi nebude mít tato nahrávka takový dopad jako „Mer de Noms“ a „Thirteen Steps“, ale rozhodně je pro restart kapely velmi důležitá. Protože je jednoduše dobrá...
|
