I když American Tears platili v sedmdesátých letech za jakýsi utajený tip na poli art rocku, dnes už tohle jméno něco řekne málokomu. Vždyť také poslední album „Powerhouse“ tahle čtveřice vydala v roce 1977 a pak se po nich slehla zem. Do doby následující už by také patřili jen těžko. Scéna se začala orientovat na punk, posléze přišel ke slovu heavy metal a následně jeho tvrdší, extrémnější odnože. American Tears zanikli možná i proto, že postupem let už chyběli posluchačům míň a míň. Proto se jejich rozpad z konce sedmdesátých let zdál být definitivní. Ovšem přichází rok 2017 a všechno je jinak. Zpěvák Mark Mangold je totiž nucen po smrti souputníka Ala Fritsche uložit k ledu jejich společnou kapelu Drive, She Said a v tu chvíli jej napadá myšlenka oprášit svou někdejší kapelu. To se ale vede nakonec jen zčásti.
V magazínech, které se orientují na hardrockovou hudbu, proběhla na samém začátku letošního roku zpráva, že se American Tears vrací, ovšem při čtení oněch zpráv o comebacku nemůže nikomu uniknout fakt, že se pod tímto názvem vlastně vrací jen Mangold. Nekoná se spolupráce ani s někdejším spoluhráčem, kytaristou Craigem Brooksem, který s Mangoldem působil i v kapele Touch. Koneckonců tento fakt by ani tak nevadil, protože Mangold je velmi zručným umělcem. Mnohem více vadí skutečnost, že „Hard Core“ zůstává za očekáváním a že místy tahle nahrávka působí až nepatřičně.
Kdo zná American Tears, ten asi ví, co má čekat. „Hard Core“ navazuje na tři alba ze sedmdesátých let, ovšem místy až tak důsledně, že se to jako výhra označit nedá. Ale popořádku, ono je to s touhle deskou totiž jako na houpačce. Začíná se slušně s titulní věcí. Ta není žádná vypalovačka, ale nabízí výborný refrén, který je vzrostlý z kořenů AOR a ve kterém Mangold ukazuje svou současnou formu, která určitě není k zahození. Výsledný dojem sice může pokazit trochu pokroucené klávesové sólo, ale do něho znovu prostupující refrén dělá ze skladby velmi slušnou ukázku současné tváře American Tears. Tím dobré chvilky na desce nekončí, ale už jich bude o poznání méně. „Carnivore“ je takřka neposlouchatelná klávesová kakofonie a následující „Lost In Time“ si také hraje s roztodivnými, místy až jazzovými motivy, že působí jako bez ladu a skladu. Po titulní skladbě je to obrovský propad dolů.
„Fyre“ s hostujícím zpěvákem Jakem E., což je jediný muzikant, kterého tentokrát Mangold do dílny American Tears pustil, už naštěstí působí lépe, když se vyžívá v přímočařejších nápadech a místy může dokonce evokovat The Doors. Druhý a vlastně předposlední vrchol pak Mangold posluchačům připraví s mrazivou „Nuclear“, kde poryvy jeho kláves s lomozící baskytarou a bicími mají patřičnou atmosféru a skladbě dodávají ten správný lesk. A konečně poslední velká chvilka na posluchače čeká v samotném závěru v podobě nostalgické balady „At Last“, která co do působivosti může konkurovat titulní „Hard Core“.
Tahle deska tak de facto stojí na třech až čtyřech skladbách. Co se týče těch ostatních, ty se prostě nepovedly. Někdy je to skoro až na prahu vkusu (zmíněná „Carnivore“), jindy to sice není tak hrozné, ale posluchač má leckdy co dělat, aby danou věc vydržel až do konce. Ano, svět American Tears tahle deska může vystihovat docela dobře, ale ten svět nikdy nebyl bůhvíjaký a po čtyřiceti letech už není přitažlivý skoro vůbec.
|
