We need to die, die again...
Osm let je dlouhá doba a během ní se může stát spousta věcí. Proběhnou kupříkladu čtyři olympiády, politici můžou našincům plošně zakázat kouřit i v těch nejzapadlejších hospodách, naši fotbalisté se čtyřikrát neprobojují na žádné mistrovství, nebo může konečně vyjít následovník alba „Abrahadabra“, které právě před osmi lety stvořili Norové Dimmu Borgir. Čas to byl pro fanoušky úmorný a očekávání tím pádem převeliké. A jak už to tak bývá, nalezení odpovědi na otázku, zdali se (vynucená) trpělivost vyplatila, nebude vůbec jednoduchou záležitostí.
Hudebníci tvrdí, že se na novince pokusili propojit všechny vývojové fáze kapely. Což jsem po několikerém poslechu schopen potvrdit jenom částečně. Pokud se raného a pořád nejslavnějšího období týká, mnoho styčných bodů nenalezneme. Ještě vzdálěnější, míněno po kvalitativní stránce, se pak jeví pro mě osobně nejlepší zářez "Puritanical Euphoric Misanthropia". Album „Eonian“ má v obou ohledech blízko k předešlé fošně s tím, že hudba je ještě o něco vážnější a do sebe zahloubanější, můžeme snad říci i dospělejší. Nicméně už samotný život nás učí, že odpoutání se od „dětské“ hravosti nemusí být vždy ku prospěchu věci, a obávám se, že něco podobného se týká rovněž norského tria. Autorsky se na tvorbě podílí celé osazenstvo, pouze textová složka je cele svěřena do rukou a mysli kytaristy Silenoze. A právě jeho práce je tím, co poutá k novince Dimmu Borgir nejsilněji.
To govern thyself
You must know your darkness
To govern thyself
You must know your past
Silenoz se při psaní vydal na transcendentální výlet, kde je z veličiny času odejmuto naše tradiční chronologické vnímání a vše se odehrává jenom v tady a teď. Přitom abychom k tomuto poznání došli, bude nejlepší umřít, třeba i několikrát, a tím se postupně osvobodit od tíživých forem (např. egoistického myšlení). Právě toto sdělení, jehož jádro mimochodem nalezneme v knihách mnoha duchovních učitelů, je pro mě na novince Norů velmi přitažlivé. Pokud se však instrumentace týká, ta do obdobně úctyhodných hloubek až tak často nesjíždí, naopak mnohdy škudlá po čirém komerčním povrchu, čímž mimochodem připomíná loňskou desku britských Cradle Of Filth, tedy jakýchsi odvěkých rivalů norské smečky (ten, kdo obě party poslouchal v devadesátých letech, ví o čem mluvím).
Toto srovnání ovšem také není úplně stoprocentní. Zatímco spolku Daniho Filtha jsem jeho nejnovější příspěvek tak nějak neuvěřil, u Norů mají podobné okamžiky své hranice, které zároveň překrývají pokusy sofistikovanější a stran kompoziční upřímnosti v podstatě bezproblémové. Je v tom patrný určitý rozkol, jakoby pánové chtěli tvořit umění, ale zase ne takové, jež by odradilo fanoušky. Jistý pocit chladného odosobnění proto zůstává, podobné kompromisy se totiž tvoří těžko (pakliže jdou vůbec dohromady) a navíc, jak už bylo zmíněno, mnoho původních prvků nezaslechneme. Kupříkladu blast beatů je minimum, a pokud bychom chtěli mluvit o black metalu, bylo by vhodnější před něj umístit slůvko „pseudo“ (otázku, zdali Dimmu Borgir vůbec někdy hráli black, nyní ponechme stranou). Aktuální tvorba Norů je spíše jakýmsi dark metalem, a to za aktivních orchestrálních průniků (vše zní velmi autenticky, přestože jde výhradně o práci počítačových mašinek), které se ve společnosti poněkud vlezlé instrumentacle občas překlopí až do symfo-metalové množiny, mající blízko k nejrůznějším Nightwishoidním mutacím a hybridům.
Kupříkladu v singlu „Interdimensional Summit“ zní náčrt tohoto stylu dosti genericky, leccos ovšem vynahradí další často užívaný prvek, tedy různě - většinou však dramaticko/epicky - variované sbory. Ty ve spojitosti s tu bombastickými, tu umírněnějšími symfo-aranžemi, výtečným (!) Shagrathovým hrdlem, sytou instrumentální hrou nebo atmosférickým klávesovým „vyťukáváním“ (jež ale začne být postupem času malinko průhledné) tvoří náladotvorné jádro nových skladeb. Ve skladatelsky nejvýživnější celek se podařilo uspořádat úvodní položku "The Unveiling" s vítaným elektronickým vstupem a postupně gradujícím majestátem, dále "Council Of Wolves And Snakes“, kde do dramatického nájezdu vstoupí jakési indiánské zaříkávání a popěvky, jež se postupně prolínají celou skladbou. U některých pasáží – nejen této písně – se ovšem projeví asociační spojitost s tvorbou Švédů Therion z období stěžejních alb „Theli“ a „Vovin", což mimochodem není jediná hudební reminiscence, práce s kytarovými riffy u jiných songů (např. „Lightbringer“) zase evokuje (rovněž devadesátkovou) produkci dalších Norů Satyricon.
Na desce „Eonian“ je znát zkušenost na všech frontách (včetně precizního soundu), jak ale postupujeme její stopáží, začínáme cítit nedostatek záchytných a více vtahujících míst. Nakonec se ale přece ještě jednou dočkáme. Předposlední flák „Alpha Aeon Omega“ přinese působivé orchestrace, naléhavé sbory a přelévavé tempové kontrasty (včetně tolik opomíjených blast beatů), vše dohromady přitom skutečně zavoní nejslavnějšími počiny kapely. Instrumentální opus „Rite Of Passage“ pak za vnesení až filmově rozevlátých symfonií navodí nečekaně pozitivní, stejně jako velkolepou atmosféru a znamená tak nadmíru příjemnou tečku za tímto albem. Albem, které ani v nejmenším nepředstavuje nějaký diletantský nedodělek, zároveň však nenabízí dostatečně odzbrojující zážitek, u něhož bychom mohli s klidným svědomím napsat, že se na něj vyplatilo počkat tak dlouhou dobu.
|
