Přestože to při uvádění do Rock n`rollové síně slávy mohlo vypadat jinak, management Bon Jovi brzy deklaroval, že post kytaristy v kapele má jistý Phil X. Richie Sambora tak dále zůstává na druhé koleji, zbožné přání fanoušků zůstává zatím nevyslyšeno. Na pořadu dne proto není otázka, kdy a jestli vůbec se Sambora do Bon Jovi vrátí, ale spíše, jak dobře může fungovat jeho projekt RSO. Společný podnik s jeho současnou manželkou a někdejší kytaristkou Michaela Jacksona a Alice Coopera Orianthi. Když před časem vznikal, mluvil Sambora o tom, že se bude od světa Bon Jovi spíše vzdalovat. Samozřejmě nové „Livin` On A Prayer“ nebo „Bad Medicine“ nečekal nikdo a ten úkrok stranou nakonec zas tak velký není.Sambora má přece jen typický rukopis a po Jonovi byl vždycky v Bon Jovi ten nejdůležitější hráč.
RSO jsou rozkročeni mezi více stylů. Základ je pochopitelně rockový, přestože o hard rocku se dá mluvit jen stěží. Vstřebávají ale i vlivy blues, popu, country, neštítí se ani výpomoci elektroniky, ovšem od základů zůstávají kytaroví. Samozřejmě proto, že jak Sambora, tak Orianthi, mají za sebou minulost, která je řadí k nejvyšší světové lize. I když by se mohlo zdát, že mediálně mnohem protřelejší Sambora bude v tomto svazku (myšleno muzikálním) vůdčí osobností, panuje spíše rovnocennost. Ba co více, po pěvecké stránce má dokonce navrch Orianthi. To už ale víme z obou loňských EP „Rise“ a „Making History“. Skladby z nich také tvoří páteř oficiálního debutu „Radio Free America“.
Pomyslně je novinka rozdělena rovnoměrně na tři díly. Z patnáctiskladbové kolekce připadá pět věcí na EP „Rise“, pět na následující „Making History“ a zbylých pět skladeb jsou nové, dosud neslyšené kompozice. Pro toho, kdo ale neměl s oběma EP co dočinění, je to informace docela nepodstatná, protože všechny skladby pocházejí ze stejného období, takže netrpí tím, že by některé z nich už ohlodal zub času. Pro toho, kdo alespoň jedno z předchozích EP slyšel, je jasné, co může od „Radio Free America“ čekat. Především výtečné muzikantské výkony obou hráčů, pár skutečně skvostných hitů a koneckonců i pár skladeb, které klidně mohly zůstat v šuplíku. Takové bylo „Rise“, „Making History“ a taková je i celá debutová „Radio Free America“.
Přestože úvodní „Making History“ odstartuje slušně tvrdým riffem, samotná skladba se rozvíjí už jinam. To je pro RSO charakteristické a zmíněná věc představuje ideální otvírák alba, navíc, když se u mikrofonu střídají jak Sambora, tak Orianthi, čímž skladba získává punc výjimečnosti. „Making History“ je také jedna z mála věcí, o které můžeme mluvit jako o skladbě skoro hardrockové. Následující „We Are Magic“ sice uvede Sambora pomocí svého slavného talkboxu, ale skladba roste z nepokrytě popových vod. V takových pasážích jsou RSO ještě mnohem popovější než současní Bon Jovi a je jasné, že fanoušci „Slippery When Wet“ a „New Jersey“ v tu chvíli budou hůl lámat nejen nad Jonem (což už se asi stalo dávno), ale i nad Samborou. Vše ale vždy dokáže zachránit kytarové sólo. Ukázku svého skoro až geniálního umění předvedl Sambora například v nejlepší věci alba, rozverně roztančené „Masterpiece“, kam zasadil výbornou kytarovou vyhrávku, která skladbu vystřelila do stratosféry.
Zajímavě zní i „Together In The Outside“, která toho hodně dluží Alice Cooperovi, protože skladba je doslova prodchnuta atmosférou tohoto krále shock rocku. Pozornost fanouška se však bude stáčet nejvíce k závěru alba, protože tam se nachází pětice dosud neslyšených skladeb. Nejsou horší než ty, které byly na obou EP, nejsou ani lepší. Jsou trochu kytarovější, trochu bluesovější, ubývá v nich elektronických a tanečních prvků. „Forever All The Way“ je klasická samborovská balada jako vystřižená z jeho druhé sólovky „Undiscovered Soul“, kde opět dominuje jak jeho duet s Orianthi, tak i klasické kytarové sólo. Naproti tomu coververze od Sonnyho a Cher „I Got You Babe“ (nehledě na to, že to Sambora se Cher jednu chvíli táhl…) působí nepatřičně a lacině, přestože je transformována na moderní podoby. Moc se nepovedla ani „One Night Of Peace“ s kýčovitě působícím dětským sborem v závěru skladby. Naproti tomu konec desky je skoro až fenomenální. „Blues Won`t Leave Me Alone“ je pro Orianthi prostor, kde předvede svou lásku ke klasickému blues a kde ukáže, jak má silný cit pro melodie. A závěrečná, osmiminutová „Hellbound Train…? To je zase prostor pro Samboru a jeho kytarovou exhibici, opět v bluesovém stylu. Výtečné završení desky.
Více než hodinová „Radio Free America“ je sice na první pohled docela slušnou náloží hudby, ovšem čas s ní ubývá trochu jinak. Když pomineme fakt, že deska by snesla slušnější produkční ošetření a vůbec by nezaškodilo zredukování skladeb na obligátních deset, maximálně dvanáct, máme co dočinění s velmi slušným kusem hudby. Sambora tak hází Jonovi rukavici. Povede se jeho bývalému parťákovi ji ještě někdy zvednout…?
|
