Důvodů k sepsání recenze na novinku americké party s neodolatelným názvem Nekrogoblikon je několik. Jedním z nich je nápaditost, která prostupuje každou z novinkových kompozic. Hlavní motivací pro vznik těchto řádků je ovšem hravost a nadhled, jenž je zde přímo hmatatelný a jako takový nabízí vítané osvěžení od všech těch nasupených a brutálně vážně se beroucích metalových spolků. No a pak je tu poslední věc: nehodlám riskovat, že mně kvůli ignorování této desky přijde dát v noci na prdel nasraný goblin.
Goblin je totiž - jak praví internetové universum - „šibalská či zlá bytost malého vzrůstu z evropského folklóru, podobná českým skřítkům či šotkům.“ O oné podobnosti bychom sice mohli pochybovat (spíše bych uvažoval o křížení mistra Yody se skřetem z Pána prstenů), nicméně právě na tyto zelené příšerky pějí Američané ódy, jedna z těchto potvor je pak dokonce součástí živých vystoupení kapely. Všechno tohle samozřejmě jenom potvrzuje pohodářský základ, jenž jde ruku v ruce se samotnou hudbou, což může někomu znít jako protimluv, pokud si přečte škatuli „melodický death metal“, kterou jsou Nekrogoblikon mimo jiné definováni. Jde však o nástin formálně oficiální, jenž může jen těžko postihnout autorskou rozevlátost a ostrovtip (pánové pro svoji hudbu raději volí výraz „goblin metal“). Brutálnější žánry zde navíc zastupují pouze (ne až tak často používané) blast beaty a zpěvákův skřekot, který má ale blíže k blacku než deathu. Vedle toho ovšem stojí mohutná porce melodií, včetně těch vokálních, jelikož zpěvák Nicky Calonne rovnoměrně přepíná mezi oběma polohami, přičemž ani v jedné technicky nezaostává.
Je naopak skvělý, zvlášť pokud se týká náročného hrdelního projevu. Právě jeho jedovatost je tím, co mě osobně na hudbě Amíků velmi silně přitahuje, když se pak přidá rozmanitá instrumentace oscilující na vícežánrové stupnici, je o zábavu postaráno. Úvodní počinek „Mold“ kupříkladu rozvine naspídované tempo, do něhož skvěle sednou toxické vokální fráze, v refrénu ovšem přeskupené do líbivého melodického výrazu. K tomu přičtěme celkovou hravost, a také klávesy (v režii opět Nicky Calonneho), které jsou pevnou součástí písňových struktur. Jednou navodí tanečně sugestivní atmosféru, jindy škrtnou o techno nebo vniknou do symfonického území, výjimkou není ani synthpop nebo rovnou elektronické prvky.
Dále je možné vypíchnout kompozici „The Magic Spider“, kterou prostupuje zábavné pianové preludium, jakoby vypadlé z dílny podobně odlehčené party Sharky Sharky, na konci písně se pak pocitově přesuneme na prosluněné Havajské ostrovy. V „Killing Time (and Space)“ očekávejme banjo, akordeon, smyčce a power-speedmetalové sólo, pravděpodobně nejhravější strukturou jiskří song „Darkness“, a to díky zábavné mezihře a hlavně dynamickým vokálním štěkům, výjimečně pouze melodické zpěvy naopak zazní v kusu s všeříkajícím názvem "Goblins". Pointou je skutečnost, že každá z písní nabízí nevyzpytatelný obsah, jehož poslech se stává dobrodružstvím i zábavou. Tedy něčím, co metalová odnož potřebuje jako svině drbání.
|
