Trend roubovat na někdejší nu-metalové kořeny a alternativně post-grungeové pokračování stále více moderního hard rocku, aby z toho vznikl uniformní bezpohlavní blivajz, je stále silnější. Podlehli mu i Sevendust, tato kdysi rvavá kapela z Atlanty, která na svých prvních albech hýřila energií až z ní "fucky" lítaly. Tenkrát patřila k nadějím scény, čehož si všiml i sám Ozzy Osbourne, ovšem postupem času se její ostří značně otupilo. Buď za to mohla přílišná frekvence ve vydávání desek, na které jim nápady prostě nestačily, nebo snaha ještě jednou dohnat komerční úspěch, k čemuž jim mělo dopomoci postupné změkčování soundu.
Dnes už jsou Sevendust pro řadu někdejších fanoušků ztracený případ. Podobně jako Linkin Park, přestože v souvislosti s atlantskou partou se nedá přímo mluvit o zaprodání se rádiovému popu, ale ten posun k mainstreamu (aspoň tomu rockovému) je na každé desce stále slyšitelnější. Bohužel, ruku v ruce s tímto trendem jde i jakási skladatelská vyčerpanost, která je stále hmatatelnější a dělá ze Sevendust jednu z mnoha kapel v zástupu šedých myší. Časy „Animosity“ či „Home“ jsou už dávno pryč a uvědomuje si to sama kapela i její fanoušci. Leckdy je tento pocit až fyzicky citelný. Co na tom, že Sevendust vydávají desky vcelku pravidelně, když se jim stále nedaří překročit mez průměrnosti.
To byl případ alba „Kill The Flaw“ z roku 2015, je to i případ novinky „All I See Is War“. Název má aktuální album ůderný, to je pravda. Ale faktem zůstává, že ten je na celé desce to nejzajímavější. Že to tak bude, bylo jasné už dva měsíce před vydáním desky, kdy se poprvé objevil singl „Dirty“. Ani ten nefungoval. Kapela sice přispěchala se slušným riffem, zpěvák Lajon Witherspoon ukázal, že ještě úplně nezapomněl screamo pasáže, které kdysi v jeho případě šly prakticky až na dřeň, ale… to bylo všechno. „Dirty“ má sice zajímavé tempo, rozkolísané tempo, nelze pohrdnout ani slušným kytarovým sólem, ovšem refrén pochází z milionkrát vyvařené vody nabrané z žumpy pop music, což je v současné době asi ten největší problém kapely.
Není to však jen o singlu „Dirty“, ale vlastně o celé desce. Tyto snahy jí ubírají tolik energie, že se na konci alba už nepokrytě nudíte. K čemu je použití výborného sekaného riffu do skladby „Cheers“ nebo silového nu-metalového začátku (včetně postapokalytické atmosféry) v „Risen“, když se nápady záhy rozpliznou v nefunkčních melodiích, které navíc nemají s originalitou mnoho společného. Sevendust tak jako kdyby recyklovali všechno, co se na americké hudební scéně událo za posledních deset, dvanáct let. Navíc je stále slyšitelnější paralela s kanadskými Nickelback, což rozhodně není věc, kterou by se některá kapela měla chlubit. Když si pak pustíte příznačně nazvanou skladbu „Not Original“, jste si úplně jistí, jak to s těmihle kdysi velmi sympaticky nasranými rockery je… A nepomůže ani závěrečná slušná „The Truth“, která jako kdyby kapelu vracela k vlastním kořenům…
„All I See Is War“ je tak další průměrnou deskou dnes už průměrné kapely. Škoda, věci u Sevendust se vyvinuly poněkud jinam, než by si asi jejich fanoušci přáli. Ještě není úplně pozdě na to, aby tahle pětice dokázala přesvědčit, že jejich start nebyl úplně náhodný a že má v sobě stále trochu potenciálu. Jenže s každou další deskou jako je „All I See Is War“ se tato naděje stává stále vzdálenější.
|
