Pokud bychom sestavovali soupis nejočekávanějších desek letošního roku, určitě by tam patřila i novinka Five Finger Death Punch. A to nejen proto, že tahle parta z Las Vegas patří mezi současné nejžhavější akvizice zámořské tvrděrockové scény, ale i proto, že vydání tohoto alba je vlastně takový malý zázrak. Ono se toho totiž v táboře této kapely po vydání poslední studiovky „Got Your Six“ v roce 2015 změnilo hodně a navíc ty změny Five Finger Death Punch skoro položily. Nejprve přišly problémy s vydavatelskou firmou Prospect Park, která se po úspěšných minulých deskách dožadovala takřka ihned po vydání „Got Your Six“ další nahrávky. Five Finger Death Punch ale v té době rozhodně nebyli ve stavu, že by mohli nastoupit znovu do studia, natož natočit další kolekci, která by nepůsobila jako spíchnutá horkou jehlou.
Důvodem byl zpěvák Ivan Moody, v té době prožívající asi nejhorší období svého života. Moody nikdy nebyl prototyp klidného chlápka, který sedí klidně v tourbusu s rukama v klíně, ale v roce 2016 jeho šílenství, poháněné obrovskými alkoholovými problémy a občasnými drogovými experimenty dostoupilo vrcholu. Moody nebyl schopen s kapelou vystupovat a na jeho místě se vyměnili Philip Labonte z All That Remains, Tommy Vext z Divine Heresy a dokonce se koketovalo i s Austinem Dickinsonem, synem slavného frontmana Iron Maiden. Loni to dokonce už vypadalo, že kapela Moodyho odepsala, jenže ten dokázal v pravou chvíli vstát doslova jako bájný Fénix z popela a v době začátku nahrávání novinky už byl pevný v kramflecích a připravený do další práce. Údajně silnější (a střízlivější) než kdy předtím…
Možná i proto představuje „And Justice For None“ (panečku, to je ale objevný název!) pro kapelu nový start. Pokud jste si ji totiž z minulosti pamatovali jako nekompromisní groove mašinu, která má stejně daleko (nebo vlastně blízko) k panterovskému riffování, drsnému thrash metalu a i ke klasickému heavy metalu, budete si asi muset maličko názor poupravit. Přestože novinka zachovává kapele její tvář, výraz se přece jen mění. Dalo by se říct, že Five Finger Death Punch dospívají. Ovšem vyvíjí se poněkud odlišným směrem než bude nejednomu ze starých fanoušků po chuti. S Moodyho nespoutaným šílenstvím jako kdyby odešla i část energie a kapela se stala, ač to možná ani neměla v úmyslu, přemýšlivější a dokonce popovější. Při poslechu novinky si totiž uvědomíte, že časy „American Capitalist“ jsou už nenávratně pryč.
I když deska startuje dvěma drsnými kousky „Fake“ a „Top Of The World“, působí to v kontextu alba tak trochu jako zástěrka, protože tahle poloha, která byla pro kapelu v minulosti samozřejmostí, zní na novince už trochu přežitě, trochu mdle (což je zjevné v hrozné „Rock Bottom“) a Five Finger Death Punch jako kdyby se nemohli dočkat, až na program zařadí věci, které představují jejich tvář, jakou fanoušci dodnes neznali. A tady jsme u toho popu. Ne, že by tahle lasvegaská parta začala přes noc hrát vyloženě radio friendly hudbu, ale „And Justice Fo None“ představuje mnohem klidnější a vyrovnanější stránku formace, kde není nouze o pomalá tempa, bluesové vsuvky, poprockové manýry či baladická témata. To se vlastně ukazuje hned se třetí skladbou „Sham Pain“, kterou sice odstartuje kladivový riff a štěkající Moody, ale refrén je už z kategorie těch, které člověk může slýchávat třeba u Nickelback. Ještě větší šok pak posluchačům připraví „Blue On Black“, coververze amerického bluesmana Kennyho Waynea Shepherda. Kapela jí sice trochu přiostřila, ovšem bluesová nálada podpořená akustickými kytarami zůstává zachována.
Následující metalově natlakovaná „Fire On The Hole“ působí spíše jako úlitba starým fanouškům, přestože se v tomto případě jedná o skladbu povedenou. Hned po ní totiž kapela zamíří nepokrytě do popových vod a v „I Refuse“ zní skoro jako kdyby se chtěla vyrovnat Linkin Park z posledních let. Tady už se určitě staří fans neubrání povytaženému obočí. Naštěstí další pomalejší věci „When The Seasons Gone“, „Stuck In My Ways“, závěrečná „Will The Sun Ever Rise“ či baladicky zklidněná coververze od The Offspring „Gone Away“ podobnými manýry netrpí a i když se v nich kapela v druhé polovině desky vyžívá více než by bylo zdrávo, jistá kvalita se jim upřít nedá. Kvůli nim ale „And Justice For None“ zrtácí energii, čili aspekt, pro který byli Five Finger Death Punch svými posluchači milováni.
Tahle deska představuje pro kapelu velký krok stranou. Otázka je, jestli je tento záměr poctivý nebo je veden pouze a jenom obchodní taktikou. Ano, z některých skladeb je cítit kalkul a vypočítavost, u nkěterých je znát, že jdou kapele do srdce. Ovšem zda se tento experiment vyplatí a z Five Finger Death Punch se jednou pro vždy stane velká kapela (i za cenu ztráty části identity) ukáže jen čas...
|
