To, že se Finové Machina odkazují v krátké promo zmínce na osmdesátá léta vlastně koresponduje i s tím, jak nenápadně se tahle parta v současné době se svým melodickým heavy metalem prezentuje. Vždyť zkuste pohledat něco víc z jejich historie na vševědoucím drátu…, vyjma informace o takřka hlemýždím tempu vydávání desek (od prvního dema před třinácti lety kluci na začátku letošního roku ukuchtili ve vlastní režii své třetí album) se prakticky nic jiného nedozvíte. Nicméně asi je (tak jako v případě Machina) lepší tvářit se tajemně a tvořit přitažlivou muziku, než přizabít posluchače kvantem informací a nabídnout mu jen vyčpělou kutálku.
Kolekce „Ride Revenge“ stoprocentně osloví příznivce melodií, nepříliš složitých postupů a optimisticky laděného heavy metalu se špetkou bigbítu v provedení, ze kterého je cítit radost a uvolněnost, a navíc je nahrávka natolik pestrá, abyste nespadli do kolovrátkových osidel. Pravdou je, že v úvodní „New World Vision“ (navíc povýšené i k hodně skromnému videoklipu) Machina docela důkladně klamou tělem (podobně vlastně funguje i poměrně pesimistický obal desky). Ne snad, že by se při až speedovém tempu a divokém riffování nějak zásadně zpronevěřili osmdesátkám, ale přece jen zbytek alba se nese v mírnějším duchu. A i přes to, že způsob, jakým Machina vtrhnou do alba je velice podařený, následné zvolnění tempa mu nijak zásadně neublíží. Důkazem budiž třeba „All Roads Lead Home“, v jejíž úvodní vláčné pasáži se poprvé projeví kouzlo civilního hlasu Samiho Huotariho (právě jeho poměrně „hodné“ hlasivky jsou důvodem toho, že zmíněnou „New World Vision“ nelze pasovat na vrchol desky) i autorská dovednost kytaristy Marka Kinnunena v gradování skladby i jeho sklony k nekomplikovanému písničkářství, zde posílenému akustickou kytarou v příjemně šlapavé rockovce. Machina umí být přesvědčiví i v naprosto r´n´r bigbítu s výrazným refrénovým sloganem v „Fingercrossed“, stejně jako v hutně baladickém plížení v „The Cloud Factory“, kde Sami za doprovodu piána vsadí na uvěřitelnou tklivost (a poměrně zvláštní nosový přízvuk), aby za doprovodu poměrně hrubých kytar dokázal v refrénu atmosféru vystupňovat.
A když i v celkem akční „Faith“ s heroickým textem se kluci dokáží přidržet určité melodické i náladové střízlivosti a v „The Fall“ se v refrénu sklouznou na výborné melodické skluzavce, není důvod mít k albu „Ride Revenge“ nějaké zásadní připomínky. Jasně že některé z nezmíněných skladeb by se celkem snadno mohly utopit v moři průměrnosti, ale přitom, jak obratně se Machina pohybují u hranic osmdesátkové jednoduchosti je potěšující, že do těchto osidel nepadli častěji.
Žádná nostalgie. Osmdesátá léta v současném kabátě znějí v podání Machina velice svěže a příjemně a „Ride Revenge“ je proto velmi snadno uvěřitelné album.
|
