Amanda Somerville. Kdo by neznal toto jméno? Zpěvačka, jejíž výčet spoluprací s význačnými jmény metalové scény by tvořil velmi, velmi dlouhý seznam, zpěvačka, která s alby, na kterých hraje hlavní roli, poměrně šetří. A samozřejmě zpěvačka s úžasným hlasem, která po sedmi letech navazuje na tehdejší debut svého projektu TrilLium, v němž vlastně poprvé plně prezentovala svoje vlastní ambice v hudebně kovovém světě. To, zda chápat Trillium jako regulérní kapelu či jako soukromý projekt Amandy vyjasňuje fakt, že ze sestavy, která měla na svědomí první album „Alloy“, dělá Amandě společnost už pouze kytarista Sander Gommans (se kterým v mezidobí vstoupila do manželského svazku), všechna ostatní hvězdná jména melodicko kovové scény (Sascha Paeth,
Michael „Miro“ Rodenberg, Robert Hunecke) jsou pryč. Možná i s tím souvisí fakt, že proniknout do aktuálního alba „Tectonic“ je nepoměrně složitější, než do desky minulé a že finální rezultát se bude hodně odvíjet od toho, s jakým očekáváním k tomuto albu přistoupíte.
Nejpodstatnější skutečnost nepřekvapí – Amanda Somerville má silný a podmanivý hlas, se kterým umí skvěle zacházet. Překvapivější už je moment, že Trillium zjevně nepovažují za nejdůležitější součást svojí tvorby melodickou chytlavost, takže většina skladeb vyznívá docela temně, syrově, dramatičtěji a komplikovaněji, jako by do klasického melodického metalu měli chuť propašovat něco málo progresivnějšího myšlení. Jenže vůbec tím nejpřekvapivějším elementem je pak zjištění, že v některých případech tohle spojení až tak harmonicky nefunguje (řeč je především o některých velmi tuctových a upracovaných slokách) a nezachrání to ani to rodinné zlato v Amandině hrdle.
Prototypem takové kompozice může být „Full Speed Ahead“, která navzdory svému názvu má poměrně těžké pozadí, upracovaný vývoj, houževnaté kytarové sólo a nevýraznou melodii a i když nelze tvrdit, že by Amanda v téhle písni nepřevedla výborný výkon, výsledek je prostě tuctový, stejně jako v následující zemité „Hit Me“ s ležérní náladou. Oč vzdušněji funguje živě uvolněná „Shards“, která má v sobě tah, švih, jednoduchost, živočišnost, výrazně zpěvnou melodii i výbornou proplétající se kooperaci hlavního zpěvu a vokálů, povedená je úvodní reprezentativní klipovka „Time To Shine“ s lehkou melodií i na první dobrou chytlavým riffem. Určitou rozporuplnost aktuální formy Trillium dobře charakterizuje skladba „Nocturna“, nejdramatičtější záležitost v pomalejším tempu s úžasně podmanivým vokálem, ze které však ta atmosféra postupně uniká a nějaké zásadní vyvrcholení se ne a ne dostavit (což lze prakticky konstatovat o většině písní). Což je velká škoda, protože šansonem líznutá excelentní „Cliche Freak Show“, explodující do silné dramatičnosti i vyhrocené ostrosti, i závěrečná křehká pianovka „Eternal Spring“ ukazují, že síla Trillium spočívá v neomezeném prostoru pro Amandu, jednoduchosti, melodičnosti a emotivnosti a nikoliv v decentní snaze o rozšiřování stylových mantinelů.
Zklamání? V žádném případě, zejména závěrečná tradičnější trojice písní pár škrábanců vyretušuje. Potěšení? S určitým váháním ano (pro milovníky krásy Amandina hlasu bez váhání). Nicméně budu-li mít na výběr, po které desce Trillium sáhnout, bude „Tectonic“ na svoji předchůdkyni koukat docela zpovzdálí.
|
