Milý Peavy, děláš v tom docela hokej… možná, kdyby se cesty Peavyho Wagnera nerozešly s kudrlinkářem Victorem Smolskim by se ještě dalo pochopit, že Peavy má potřebu vedle Rage, kteří se dlouhá léta posunovali pryč od své dávné agresivní a přímočaré podstaty do trochu komplikovanějších vod, provozovat i další spolek, který se do téhle fazóny vrátí. Jenže Victor Smolski je už tři roky pryč, Rage mezitím stihli vydat dvě alba, která potvrdila Peavyho přání hudebně se vrátit do doby alba „Black In Mind“. Takže skutečnost, že Peavy toho ducha minulosti začne nahánět ve společnosti muzikantů, se kterými to v Rage táhl těsně před inkriminovaným obdobím, do něhož se chtěl po odchodu Smolskiho vrátit, a to pod hlavičkou Refuge (ano, to je jméno poslední společné nahrávky trojice Wagner-Schmidt-Efthimiadis z roku 1994) vypadá docela zvláštně. Jasně, opětovné spojení s kytaristou Manni Schmidtem a bubeníkem Chrisem Efthimiadisem musí vzbudit zájem nejen dávných fanoušků Rage, obzvlášť když řada skladeb z nové desky by snadno našla místo na nahrávkách, které spolu tato trojice tvořila v letech 1988 – 1994 (a že to bylo jedno z velmi silných kreativních období kapely). Trochu na zamyšlení je fakt, že poslechnete-li si poslední dvě alba Rage a novinky Refuge „Solitary Men“, možná budete mít (díky totožnému základnímu skladatelskému vzorci) trochu zmatek v tom, komu kterou píseň přisoudit.
Ten vzorec je v podstatě totožný, jako je v Rage (tehdy i nyní) - drtící energie, syrově neotesaná melodičnost, řezavost riffů, nekomplikovaná power metalová přímočarost a údernost, dostatek prostoru pro instrumentální pasáže, velmi šikovně vypracovaná kytarová sóla a i díky typicky zabarvenému hrubému řevozpěvu principála se rozdíly mezi Rage a Refuge prakticky stírají. Vlastně platí i ta skutečnost známá z posledních desek Rage, že na nich chybí tak extrémně podařené hitovky, jaké Rage sázeli v těch letech minulých, byť třeba šlapavá „The Man In The Ivory Tower“ (kterou Refuge v zemi vycházejícího slunce přidali i v akustické verzi, čímž snadno deklarují, že díky své typické melodice se obejdou i bez agresivně ostrého provedení), s výbornou melodií a šťavnatým vyhrocením v závěru písně, či klasická hrubě melodická jízda „From The Ashes“ s recitační pasáží a rychloprstým sólem by nemusely mít nějaké potíže na tuto kategorii kandidovat. Až v závěru alba Refuge přece jen lehounce ze zaběhlých kolejí vyklouznou, energická halekačka „Let Me Go“ vsadí na ultrajednoduchost, a optimismus (asi největší rozdíl od současných Rage), který v téhle skladbě vystrčí růžky, se naplno rozvine v následující „Hell Freeze Over“. A kdyby snad těch spojnic s Rage bylo málo, Refuge nabídnou i „vlastní“ verze dvou skladeb, známých z jejich bratrského působiště (album „The Soundchaser Archives“), přičemž „Waterfalls“, sice v nesrovnatelně lepším zvukovém kabátě, ale přece jen bez agresivity a zbytečně natahovaná je jediným brzdícím kouskem téhle skládanky.
Peavy Wagner se touhle deskou (s nádherným obalem) přiblížil do stavu, kdy bude jednodušší říkat „jdu na Wagnera, místo jdu na Rage nebo jdu na Refuge“. Jak říkám, je v tom trochu hokej, ale pořád se to strašně dobře poslouchá a to je asi to hlavní.
|
