Z ničeho nic se před dvěma lety vynořila čtveřice z Portlandu, často přirovnávaná k polské Mgle, a ta debutem „Devoid of Light“ vyvolala u fanoušků melodického black metalu rozruch, vytřela jim zrak a u mnohých se dostala do seznamu nejlepších položek roku. Se skutečností, že Uada před vydáním debutu nedisponovala žádným EP ani demáčem, je onen úspěch o to pozoruhodnější (a z mého pohledu nepochopitelný). Poněvadž se o Uadě začalo doslova básnit, očekávání spojená s novou fošnou „Cult of a Dying Sun“ nabyla na obrovitosti a s nedočkavostí se čekalo na další „kult“ kovu černého.
Byť Uada spadá do mnou vyhledávaného žánru, k trávení času s „Cult of a Dying Sun“ se musím spíše přemlouvat a valné těšení se na vrcholné prožitky v tomto případě rozhodně nepřevládá. Kde je problém? Vokály jsou hezky proměnlivé, Jake blackově ječí, chvílemi se jeho hluboký growl ponořuje do mysteriózní mlhoviny anebo zas neurvale řve. Celá instrumentální složka je velice hutná a dobře zahraná, kytary stavějí kolem posluchače monstrózní stěny. Nechybí ani silné blackmetalové riffy s okamžitým účinkem. Uada vkládá téměř vše do melodií, no a na těch vzkvétá a uvadá. Jako na loďce proplouváte melodickými skladbami, přitom ale bohužel nenarazíte na větší pozoruhodnosti, na divočejší peřeje narazíte jen sporadicky a smrtící jez vás nerozseká žádný. Zkrátka proplouváte takovou docela fajn krajinou, nic víc a nic míň. Někomu to postačit může, pro náročnějšího posluchače bude „Cult of a Dying Sun“ – pokud zůstanu u vodáctví – vesměs nudný olej.
Největší neštěstí shledávám v silných riffech. Jakmile se v rámci jednotlivých skladeb začnou stále dokola opakovat, jejich šťáva se bleskurychle vytratí, čehož je dobrým příkladem „Snakes & Vultures“. Samozřejmě se najdou i povedenější okamžiky, druhá polovina alba s sebou přináší hlubší prožitky než ta první. Křehká atmosféra v instrumentálce „The Wanderer“ je kouzelná a trojice skladeb „Blood Sand Ash“, „Sphere (Imprisonment)“ a „Mirrors“ nabírá na zajímavosti, ostřejší chuti a žádoucím švihu. Portlandská čtveřice tu konečně skáče do divočejších vod, chytá tu správnou slinu a předvádí dobrý melodický black metal s pořádně ostrými hranami, jež pomáhají stavět velkou atmosféru. Nešťastným protipólem budiž titulní záležitost a její některé melodické kytarové vyhrávky ala mydlinky.
Nový materiál Američanů překvapivě postrádá nápady a oproti debutu „Devoid of Light“ se jedná o krok zpět nebo o tak říkajíc napodruhé vyluhovaný čaj. Převládají spíše nezajímavé pasáže, které posluchače uvrhají do stavu nuda, a proto o „Cult of a Dying Sun“ nedokáži (i přes některé lepší skladby) hovořit jinak než jako o mírném zklamání. Pokud se jedná o melodický black metal, třeba loňské album „Obsidian Arc“ od portlandských kolegů Pillorian budu ve svém přehrávači točit i nadále s daleko větší chutí.
|
