Těch několik červnových dní by mohlo být bráno za největší festival, jaký kdy Česká repubilka zažila. Během nich totiž mohl člověk vidět tolik hvězd, kolik žádný jiný podnik v tuzemské kotlině jen tak nezažije... Dave Mustaine, Rob Halford, Alice Cooper, Joe Perry, Ozzy Osbourne, Zakk Wylde a kompletní, v podstatě původní Iron Maiden v čele s Brucem Dickinsonem, který musel uvíznout „somewhere in time“, když dokáže znít líp jak za mlada. Každé z těch jmen působí jako prásknutí bičem, jako dotek samotné historie. Proti tomuto výčtu působí jakákoliv soupiska tuzemského festivalu jako druhá až třetí liga. Obzvlášť když tihle jmenovaní dokázali předvést minimálně hodně nadprůměrné a někteří až strhující výkony. Navíc většina z nich se už dotýká sedmdesátky a ti nejmladší už dávno nesou pět křížků na hrbu. „Už budeme chodit jen na důchodce,“ povzdechl si kamarád, když jsme loni šli z Guns N`Roses, ze všech těch legend kapely nejmladší…
„Abysme za pár let měli vůbec na co chodit...“, chtělo by se dodat. Největší prostory totiž zaplňují jen ti nejstarší (zároveň i nejlepší), kteří se už nezřídka příjíždějí loučit. Nástupci nejsou žádní. Mluví se o tom sice stále dokola a s každým přibývajícím rokem stále hlasitěji. Na začátku tohoto tisíciletí se novináři ptali různých hvězd, které kapely vidí jako své nástupce. Padala různá tehdy populární jména. Jenže ta všechna zmizela nebo se utápí v nedostatku nápadů a legendy tu stojí dál. Tyto dotěrné otázky na ně pak padají čím dál častěji. Bezradné kroucení hlavou bývá také odpovědí. Ian Gillan tenkrát na začátku osmdesátých let bez váhání označil Iron Maiden jako jasné pokračovatele tradic Deep Purple. Zeptejte se na to samé ale Dickinsona. Ten sice vypálí některé jméno ze zástupu šedých kapel současnosti, ovšem to jen tak, aby se neřeklo...
Pepsi Stone, 24. 6. 2018 |