Od vydání výborného debutu „Outer Calm, Pain Within“ uteklo už víc než pět let a konečně slovenští April Weeps představují album druhé. To dostalo název „Comma“ a velmi výtvarně povedený obal. Kapela v mezičase dostala šanci přispět na tributové desky My Dying Bride a Paradise Lost. Ne, že by April Weeps zněli vyloženě jako tyto dvě metalové legendy, ale určité styčné body s nimi mají společné. Například důraz na atmosféru. To je slovo, které April Weeps bude charakterizovat nejvíce. Teprve pod ním se skrývají další prvky - především melodický death metal, doom metal, gothic metal a nově i black. K tomu všemu si právě dejte pojem „atmosferický“ a máte April Weeps.
Fakt, že April Weeps mají v sestavě zpěvačku i zpěváka nahrává klasickému modelu „kráska a zvíře“, což je i do určité míry pravda, ale oba hlasy se skvěle doplňují a jsou dalším hudebním nástrojem. Krásnou ukázkou toho je hned úvodní „Palingenesis“. Ta na posluchače vyvalí brutální riffy a Norrův growl. Mohlo by se zdát, že to tvrzení o atmosféře bylo docela scestné, protože úvod je hodně hrubý, jenže April Weeps si se skladbami umí pohrát a „Palingenesis“ se mění, s Martiným libozvučným hlasem zjemní, avšak skladba se vlní jak rozbouřený oceán, opět zhrubne a Marta dokonce svým řevem podporuje Norrovo growlové běsnění. Hudba je doposud někde na pomezí melodického death metalu a doomu, ale přichází další změna. Zklidnění a post-rockové plochy, do kterých výrazněji promlouvají klávesy. Dalo by se říci, že skupina pokračuje v tom, co začala na debutu, ale takové sofistikovanosti na minulé desce April Weeps ještě nebyli schopni.
„Unreachable Gratification“ by v některých momentech mohla usilovat o místo na některém albu od Cradle Of Filth či Dimmu Borgir. Gotické motivy smíchané s blackem a deathem jsou pastvou pro uši. Následuje nejlepší refrén celé desky, zpívaný nejen Martou, ale i kytaristou Mariem. Podotýkám, že čistě a tohle propojení hlasů je výtečné. Hudba se nadále vlní a mění s neuvěřitelnou přirozeností. Z hrubosti se najednou ocitnete uprostřed nádherného kytarového sóla a takřka snové atmosféry, podpořené klávesami a tiše bublající baskytarou. Do té zasněnosti se zapojí nádherný hlas Marty a naběhne husina. Úplně všude. April Weeps vás dokáží okouzlit jako malé dítě ve světě fantazie.
A podobné pocity mám i u dalších písní. Na jedné straně překvapila o něco větší brutalita, než byla na debutu, ale melodií je tu také opravdu mnoho. A dojde i na překvapivé momenty. Třeba sypačka v „Terminal Rumination Of A Broken Soul“ a takřka krásně čistý blackový riff. Překvapením je Martin variabilní projev, kdy je chvilku něžná princezna, jindy sebevědomá žena a dokonce i pořádná bestie, to když začne řvát nebo vydávat všelijaké skřeky, které jen dokreslují atmosféru jednotlivých skladeb. Ve „A Way Of Mind“ zazní dokonce kytarové sólo, které silně evokuje styl Iron Maiden, i celkově lze říci, že někdo z kytaristů April Weeps je fanouškem britské legendy.
Vrchol alba přichází s „The Last Piece Of Eden“, na níž vznikl videoklip už v roce 2014, někdy i tak dlouho trvá, než skladba dostane šanci být na desce. Je zde vše, o čem April Weeps jsou. Mix melodického deathu s doomem s trochou gotiky, špetkou blacku a ohromnou atmosférou. Zejména prostředek skladby pohladí hudební duši. Jediná výtka směřuje k faktu, který zlobil už na debutu. Norro na svém growlu sice zapracoval, je hlubší a brutálnější, alee stále platí, že mu často není rozumět.
„Comma“ je výtečným počinem kapely, která našla svůj zvuk a ví, co chce. Každá skladba má spoustu nápadů a ne úplně tradičních řešení a přitom se drží celkové atmosféry, která celou desku spojuje a činí ji kompaktní. V ranku atmosférického metalu absolutní špička a troufnu si říci, že i jedna z nejlepších desek za posledních několik let.
|
