Kdyby měl italští folkáči Materdea hudbu tak osobitou, jako jsou jejich kostýmy (obzvlášť ty neposedné růžky kytaristy a zpěváka Marca Pavoneho jsou luxusní), možná by patřili k nejskloňovanějším jménům kovově kotlíkářské scény. Obzvlášť, když tu menší polovinu jejich septeta tvoří smyčcové nástroje – dvoje housle a jedno cello. O to víc překvapí, že tyto nástroje v řadě případů (alespoň v první polovině desky) nehrají v tvorbě Materdea vyloženě hlavní roli, spíš jen dodávají chuťově výraznější koření, stejně tak jako občasný symfonický šlahounek či šikovné kytarové sólo. A takového koření je docela potřeba, protože čtvrtá žena (ty první tři mají ve svých rukou právě smyčce) v sestavě kapely, zpěvačka Simon Papa, má sice příjemný hlas a v některých živějších písních přesvědčí, že v něm má život a energii, leč v momentech, kdy písně postrádají jakýkoliv ostřejší zoubek a znějí poměrně vlažně, neútočně či bez emocí, tomuto trendu se nesmírně snadno přizpůsobuje.
I proto je již páté album Materdea „Pyaneta“ docela rozporuplné a asi plně neosloví příznivce metalového folku ani z jednoho chuťově výraznějšího spektra – nestaví ani na chlastacích juchačkách, ani na atmosférických bouřích, spíš upřednostňuje pohodovou zpěvnost, která z těchto dvou mantinelů má o něco blíž ke skočnosti. A že to v ní kapele sluší, nejlépe dokazuje optimistická „Neverland“, v jejímž úvodu housle přece jen řeknou velmi důležité slovo, Simon se může opřít o nasládlé dětsky znějící sbory, jež snad poprvé na albu přicházejí s jasným cílením na hitovost, kterou Materdea trošku přiškrtí špetkou výpravnosti, zprostředkované atmosférickými zvuky možných obyvatel Neverlandu. Podobně funguje i závěrečná „Boureé del Diavollo“ se sekaným rytmem, tanečně energicým motivem a humpolácky skvěle nakřáplým hlasem Marca Stregy (ostatně jeho nepříliš časté vokální příspěvky každou skladbu vždy oživí), nemluvě o tom, že domorodština (mělo by se jednat o korsičtinu), využitá v téhle písni, má nad angličtinou stoprocentně navrch. Nejsilnější atmosférický závan přijde v „Legacy Of The Woods“, která z úvodní rozjímavé lesní procházky s akustickou kytarou, houslemi a křehkým zpěvem přejde do skočnosti a tanečnosti v refrénu, a ve které se znovu potvrzuje, jak výkon Simon Papy roste ve chvíli, kdy je skladba nabitá dějem a emocemi a jak naopak vadne, když není z čeho příliš brát („Back To Earth“, „S`Accabadora“).
Příjemné melodie, vzdušná a (převážně, až na pár občasných kliček) nekomplikovaná muzika, pohoda bez drápů, folk s příchutí keltoviny (ostatně spolupráce Simon Papy a Marca Stregy odstartovala před deseti lety nad keltským soundtrackem pro krátký film), ve kterém kytary nijak zvlášť nekoušou a rytmika nikam přehnaně nespěchá, ani se z vás nesnaží vytlouct duši. Nálada poletující někde mezi rozverností (té je naštěstí přece jenom víc) a vlažností. Celkem pohoda, nic víc.
|
