Zemitý rock s ocásky alternativy, který je dostatečně barevný na to, aby koketoval s decentními příchutěmi Nirvany či Metalliky, ale i s bezprostředním optimismem i lehkým pop-rockem, který nevsází na kdovíjaké melodické veletoče, či emotivní výlevy a v podstatě díky nezpochybnitelné osobitosti ani na chvíli nenudí (byť s upozorněním, že občas je to jen o fous, ale koneckonců i to je umění). Takové je album „The Stories We Tell“ neortodoxních švýcarských rockerů Steelmade, jejichž hudební život je (na rozdíl od jejich muziky) poměrně rychlý. Své první album vydali již po roce existence, následně stihli provést vyjma kytaristy Jadra kompletní výměnu ansámblu (navíc v dostupných zdrojích i ve velmi minimalistickém - až se chce říci odfláknutém – bookletu se Steelmade tváří, jako kdyby pro ně neexistovala baskytara), během které měli velmi šikovnou ruku při výběru zpěváka.
Právě ležérní hlas Paula Barona je tím, co na Steelmade zaujme na první dobrou. Paul se zjevně cítí ve vodě ve všech polohách, do kterých se kapela pouští a díky tomu nadrzle oprásklému výrazu, který Paul téměř trvale využívá, je možná docela škoda, že Steelmade nezabrousí až někam ke špinavému punku, vemte si, jak blizoučko (jen trochu víc šlápnout na plyn a malinko se urvat ze řetězu) by k němu mohla mít pohodovka „The Best For Last“. Ale ono na první dobrou toho funguje u Steel made daleko víc. Už úvodní „Remember When (A Piece Of Contemporary History“ s kousavě výhružným riffem, vláčně alarmujícím tempem i působivým brumendem jasně říká, že Steelmade mají syrovost pod kůží, u jedovatě přímočaré „Ashes Over Waters“ si zase lze hrozně snadno představit při refrénu dovádějící dav na tanečním parketu, závěrečná rozšafná „We Are Bizzare“ by svojí uvolněnou náladou mohla směle konkurovat „Citrónovníku“ od Fool´s Garden, jen kytara je daleko jedovatější. I když by se z tohoto výčtu mohlo zdát, že Steelmade cílí někam na softrockové publikum, zkuste „Deal With The Devil“ se skákačkou ve sborovém refrénu nebo vláčnou „Trial And Tribulation“, ve které jen jen čekáte, kdy do ní něco zabrumlá James Hetfield, a pochopíte, že žádný z rockových odstínů není téhle partě cizí.
Příznivci nekomplikovaných a poměrně přehledných struktur, převážně vláčného tempa, nevtíravých melodií, rockových zoubků, muzikantského nadhledu a zralosti, tohle je dost dobrá adresa.
|
