Během zimy 2011/2012 Therion pracovali na novém albu. Chris nechtěl udělat "něco nudného" jako „pouhou“ kompilaci toho nejlepšího k pětadvacátému výročí založení kapely. Místo toho se rozhodl stvořit album starých francouzských písní. Věděl, že tradičnímu fanouškovi Therion se taková hudba nejspíš nebude líbit, ale i tak chtěl ukázat, že tyto písně mohou být velmi silné i pro takového posluchače. Album bylo nazváno "Les Fleurs du Mal" (Květy zla), protože životní styl Charlese Baudelaira byl částečně inspirací pro desku. Chris si od svých hudebních kolegů vybral čtrnáct písní a předělal je - objevil nejtemnější, nejasné, melancholické, ale zároveň nejkrásnější části skladeb a dal jim nový kabát.
"Les Fleurs du Mal" je tedy deska plná coververzí písní, které vznikly v šedesátých a sedmdesátých letech a spadaly do takzvaného žánru „ye-ye“. Ten se stal v těch letech opravdovým fenoménem a vzkvétal zejména ve Francii. Vycházel z tehdy začínajícího beatoveho stylu a kapel jako Beatles, a vykazoval se určitou nevinností, však jej prezentovali většinou velmi mladí zpěváci a zpěvačky. Vzniklo mnoho skutečně nezapomenutelných písní, z autorské dílny takových jmen jako Serge Gainsbourg, Eddy Marnay, André Popp nebo Jean Albertini, které interpretovaly například zpěvačky France Gall, Marie Laforet či Betty Mars.
Doba to byla dávná a myšlenka spojit tuto hudbu s metalem, hard rockem a symfoničností Therion je sama o sobě originální. A tentokrát je na rozdíl od minulých alb s coverzemi Therion třeba pochválit. Kapele se totiž povedlo z těch starých hitů zachovat jejich podstatu, náladu doby a možná ještě zvýraznil ty krásné melodie. Rovněž písním vtiskla svůj styl a tak "Les Fleurs du Mal" bez problémů funguje jako řadová deska.
„Pouppé De Cire, pouppé de son“ (na desce dokonce ve dvou verzích), „Une Fleur Dans Le Coeur“ či „Initials B.B.“ (jasně že Brigitte Bardot) se povedly náramně. Therion se drží předloh a zbytečně skladby nekomplikují, ale aranžmá, která zvolili, jsou výtečná. Lehký heavy metal či hard rock spolu s orchestracemi zní na jedničku. Jako vždy si kapela šikovně poradila s vokály a tak tu zazní štiplavý (velmi výrazný) ženský soprán vedle heavy metalového zpěvu a sborů. Při poslechu zjistíte, jak byly ty staré fláky vlastně úžasně melodické a zpěvné. Dnešní pop je oproti tomu šedý, tmavý a zcela nevýrazný. Doporučuji si původní verze pustit a třeba porovnat s tím, co natočili Therion. Rozšíříte si obzory a navíc zjistíte, že Therion k předlohám přistoupili citlivě a s respektem. Možná samotné videoklipy působí bláznivě a trochu i směšně, ale plně zapadají do určité naivity „ye-ye“ stylu.
Skladby jsou poměrně krátké (všechny kolem tří minut) a tak deska sviští ve svižném tempu a ničím se příliš nezdržuje. I přes dobrý pocit z hudby musím říci, že ostatní písně jsou ve stínu výše vyjmenovaných největších hitů. Ne, že by se člověk nudil, ale album už ničím nepřekvapí, protože styl skladeb je takřka neměnný a chybí nějaký vrchol alba či další skladba, která by opravdu strhla.
"Les Fleurs du Mal" je albem pro příjemný a poměrně veselý poslech.
"Les Fleurs du Mal" nebyl vydán společností Nuclear Blast, ačkoliv to byla (a stále je) domovská stáj Therion. Christofer Johnsson vytvořil vlastní label Adulruna, aby vydal album a financoval ho tím, že dal bance do zástavy svůj dům „Villa Adulruna“ a dostal tak půjčku. Naštěstí se album prodávalo dobře a půjčka mohla být rychle vrácena a dokonce zbyly i nějaké peníze na natočení videoklipů. Poměrně netypické řešení, ale Therion, a zejména Christofer Johnsson, vždy hledal zajímavé a netypické cesty. Experimentování mu bylo vlastní a z Therion se díky tomu stalo jedno z nejosobitějších a nejoriginálnějších těles na metalové scéně.
|
