Třináctka je zajímavé číslo. Někdo se jí bojí, protože nosí smůlu, jiný ji naopak bere jako symbol štěstí. Každopádně třináct už je i řadových alb kapely se jménem Amorphis, to aktuální dostalo jméno „Queen Of Time“ a dle rozhovorů, videí a dalších promo materiálů by mělo jít o nejvelkolepější dílo této skupiny. Takové řeči mnohdy znamenají opačnou realitu, ale tady to opravdu sedí.
Amorphis tentokrát ponechali ještě volnější ruku producentovi Jensovi Bogrenovi a tenhle pán začal s tradiční hudbou kapely kouzlit a kořenit ji například přítomností orchestru The Orphaned Land Orchestra“ nebo přidáním zvuků a melodií, odkazujících na blízký východ. A protože produkce alba je vskutku ohromná, nechybí ani další instrumenty a hosté jako saxofonista Jorgen Munkeby (Shining), či muzikanti, spojení s kapelou Eluveitie - kapelník Chrigell Glanzmann a jejich častý host Matteo Sisti, kteří si zahráli na píšťaly.
Aby orchestrace byly opravdu kvalitní, přizvali si Amorphis na pomoc i Francesca Ferriniho z Fleshgod Apocalypse, skoro to až vypadá, že deska ani není moc dílem Amorphis, ale lidí kolem nich…, což však hned první skladba „The Bee“ vyvrátí, protože ducha kapely v sobě díky charakteristickým klávesám a kytarové melodie rozhodně nezapře, Tomi Joutsen kombinuje hluboký growl s čistě zpívaným vzletným refrénem, skladbu nenápadně dokreslují symfonické aranže a již zmíněné prvky blízko-východní muziky. Naopak „Message In The Amber“ preferuje pro Amorphis tradiční folkové motivy, opět se staví na kontrastu brutálních pasáží s jemnými folkově znějícími. Některé motivy mi silně evokují náladu desky „Elegy“ a není to rozhodně jen v případě této skladby. „Daughter Of Hate“ zaujme využitím saxofonu a dramaturgií písně, která graduje ve výbušném a nátlakovém refrénu, v němž se Tomi vrhne až k blackově zabarvenému zpěvu. Jedná se o jednu z progresivnějších věcí na desce a tak na řadu přijdou i nečekaně využité sbory či nádherná prostřední pasáž, která dá vyniknout nádhernému kytarovému sólu a vyprávění Pekky Kainulainena.
Jasná hitovka „Wrong Direction“ je pro Amorphis naprosto typickou skladboug, která je ekvivalentem „Mission“ a „Sacrifice“ z minulých alb. „Heart Of The Giant“ má zajímavý vývoj - tichý začátek, poté orchestr a následná pasáž, která zní jako mix power metalu a filmové hudby (nějaký western s hudbou Ennia Morriconeho), orchestr tu má poměrně výrazné slovo, stejně jako sbory. „Grain Of Sand“ zaujme klávesami, které svým zvukem připomínají osmdesátá léta, nejvíce zde funguje kontrast extrému a melodie popového refrénu. Prostřední část písně se však zlomí do té nejbrutálnější pasáže na desce. Tomi chrlí lávu a jeho growl budí ohromný respekt, skladba opět silně připomene „Elegy“.
Anneke Van Giersbergen hostovala už na tolika deskách, že to snad nejde spočítat. Ale když ona má tak krásný hlas…, její duet s Tommy dělá z „Among Stars“ vrchol desky, má v sobě epičnost, krásu i velkolepost a jejich vokální souboj nepostrádá vášeň. Závěrečná „Pyres On The Coast“ se ponoří do doom metalového tempa a dá albu vznešenou tečku.
Ve výsledku je hodně znát práce Jense Bogrena, který dal albu velkolepost a přitom to s orchestrem vůbec nepřehnal. Zároveň i oživení v podobě prvků blízko-východní hudby zapůsobilo výborně a rovněž jich není přespříliš. Na druhou stranu je „Queen Of Time“ deskou, která sází i na jistotu, protože experimentů není tolik, jak promo naznačovalo. Album je tvrdší a především Tomi více využil growlingu a dalších extrémních barev svého hlasu, deska není zdaleka tak hitová jako její předchůdci a potřebuje více poslechů na prozkoumání.
P.S. Doporučuji limitovanou edici se dvěma velmi podařenými bonusy. Stojí to za to.
|
