Tomu srovnání se prostě nevyhnete. Byť se členové Follow The Cipher zaklínají tím, že nejsou a nechtějí být druhými Amaranthe, ona se ta podobnost (dejme tomu, že čistě náhodná) vůbec nehledá těžko. Na první pohled může zlehka ťuknout do očí samotné logo kapely, na pohled druhý zpěvačka Linda Toni Grahn je nepřehlédnutelná ještě dávno před tím, než vůbec propne své hlasivky a do třetice si stačí pustit jejich debutovou eponymní desku. Natlakovaná moderní muzika s obrovskou záplavou výrazných kláves, občasné growlování (pravda, v poměrně skromné dávce), sem tam koketování s disko parketem.
Nicméně, přes veškerou podobnost, by možná bylo chybou hledat ve Follow The Cipher bezprostředního následovníka stále popovějších krajanů, zejména přibroušený Lindin vokál (zkuste jen to její slastné říznutí v úvodu „Enter The Cipher“) dává naději, že by se Follow The Cipher nemuseli za každou cenu snažit plně zaplout do mainstreamu, což se bohužel s postupem hrací doby děje. Proto to zásadní hledejte v první půlce alba – již zmíněná „Enter The Cipher“ má neskutečnou energii a spád (jasně, „Hunger“…) díky pořádné porci vokální teatrálnosti, výbornému spojení adrenalinu a melodičnosti, vrcholící ve zpěvně skandovatelném refrénu, žhavému kytarovému sólu, které alespoň na moment přetlačí jinak dominantní klávesové motivy. Následná dunivá a nesmírně chytlavá moderna „Valkyria“ krátce rafinovaně zvolní před explozí do nadýchaně zpěvného refrénového motivu a ten kontrast mezi čistým zklidněným mužským hlasem a vyhrocenou Lindou je dokonale funkční. V „The Soldier“ Linda na chvíli proklouzne do mile křehčích poloh, nicméně ten mohutný sound, na kterém Follow the Cipher staví, ještě stále vytváří dojem akce a tlaku, zpěvný a capella ždibec se sborovou podporou v hitové „Winterfall“ se sytou rytmikou pomalu (a to i díky optimistickému riffu) lehce upustí tlak, aniž by to skladbě ubralo na kráse a výsledkem je příjemná popíkem líznutá melodicky zpěvná záležitost s totálně davovým refrénem, u kterého je tak strašně snadné představit si rozjásanou masu teenagerů.
A právě tady někde se to pocitově láme. To zdání (i když snad ne tak silné jako u tolikrát zmíněných kolegů) hraní na efekt začíná převládat, i zbytek alba je líbivý (po živelném úvodu možná až moc), melodický, v podstatě vytrvale nátlakově pulsující, moderní, Lindin vokál (velmi šikovně podtrhávaný sbory) má v sobě úžasnou sílu, ale schválně, u které z dalších skladeb se ubráníte myšlence na Amaranthe? Nejspíš až u závěrečné „Carolus Rex“, ve které Ken Kängström, zakladatel Follow The Cipher (původně projektu , který se rozvinul do značně akční kapely) a autor řady hitů z portfolia Sabaton, připomíná svou spolupráci s Joakimem Brodénem, a která na desku, i přes trochu nešťastný úbytek testosteronu v této verzi, plně zapadne (jinak řečeno, Ken Kängström s melodiemi skutečně umí zacházet).
Tohle je trochu na hození si korunou. Follow The Cipher na svém debutu demonstrují, že mají zjevně na víc, než jen na masově zaměřenou průhlednou muziku (a poslední srovnání s Amaranthe - „Follow The Cipher“ mi přece jen přišlo výživnější a méně snadno vyžvýkatelné, než debut jejich kolegů), zároveň se však netají tím, že jim tahle cesta vůbec nesmrdí. Takže uvidíme příště.
|
