Jak daleko to mohou dotáhnout muzikanti, kteří neoplývají zvláštními instrumentálními dovednostmi, jako skladatelé jsou také docela průměrní a vlastně jejich jediná deviza je zpěvačka Lzzy Hale, která má slušný hlas, ale fanoušci si jí pamatují především kvůli jejímu atraktivnímu vzhledu? Halestorm, kteří přesně tuhle definici naplňují, jsou důkazem toho, že docela daleko. Co si budeme nalhávat, žádná z jejich dosud vydaných tří desek nebyla vůbec žádná bomba a vždycky se dalo mluvit spíš o slušně znějící kolekci průměrných hardrockových skladeb podle těch nejmodernějších technologií než o díle, ze kterého by sálal duch klasické práce hrané srdcem. Na druhou stranu je nutné k dobru této kapele přiznat, že se jim povedlo pár velmi dobrých skladeb, které přece jen nějaký potenciál ukazovaly.
A přesně taková může být i charakteristika jejich novinky „Vicious“. Pár dobrých skladeb, o kterých si posluchač asi dovede představit, že by se k nim v příštích dnech, týdnech či měsících mohl vrátit, ale ve většině případů opět jen průměrný materiál, stojící přesně na tom pomezí hard rocku a heavy metalu, co mají v současné době rockoví fanoušci v Americe rádi, ale který v podobné formě hrají dnes stovky dalších. Na odiv se tak staví neobjevné kytarové riffy, melodie, které už někde zazněly kdysi dávno a naštěstí, jako hlavní deviza kapely, stále silnější hlas Lzzy Hale. Ta svým hlasovým eskamotérstvím zachránila pilotní singl „Uncomfortable“, který stojí na poměrně protivném riffu, ale Lzzyny hlasové přechody z velmi jemných částí skoro až k brutální řevu jsou docela zážitkem. Palec tedy míří vzhůru. Zatím...
Silnějších míst je na desce pak ještě několik. Mezi ně určitě můžeme zařadit „Killing Ourselves To Live“, která opět nezaujme naprosto zbytečně natlakovaným riffem, ale výborným stadionovým refrénem, kde má kapela (přestože trochu nepůvodní) nápad za milion. Vyvedly se i obě pomalé věci „Heart Of Novocaine“ a především závěrečná „Silence“. To je totiž přesně ta parketa, která kapele sedí a z Halestorm dělá přece jen o drtínek zajímavější podnik než z jejich všemožných stylových kolegů. Právě v těchto věcech je Lzzy (ale i zbytek kapely) nejsilnější, protože zde pracuje s melodiemi tak, že si člověk říká, že přece jen od svých neotesaných začátků nějaký posun zaznamenali.
S přimhouřením oka se dají za slušné považovat ještě „Do Not Disturb“, která má docela příjemnou melodickou linku a titulní „Vicious“, kde je zajímavý kontrast mezi slokou, která využívá podobný groove, na který má pantent Rob Zombie a refrénem, jež se pohybuje skoro až v popmetalových intencích a opět vykazuje stadionové ambice. Jenže to je tak polovina desky. S tou druhou je to trochu horší, jak to u Halestorm už bývá. Skladby typu „Black Vultures“, „Skulls“ či „Painkiller“ zbytečně tlačí na pilu přetvrdými riffy a tím zakrývají fakt, že přece jen tahle kapela umí složit i dobré melodie, které dávají křídla skladbám zmíněným v předchozím odstavci.
Možná tak chvilka prozření na Halestorm ještě čeká… Na „Vicious“ se nekoná a vlastně se ani nedá říct, že by na něm kapela nějakým způsobem postoupila kupředu. Je to prostě klasická deska Halestorm, která v historii kapely toho moc nezmění. Pokud jste se totiž Halestorm naučili mít rádi, bude pro vás „Vicious“ jistotou. Pokud jste ale kapele na chuť v minulosti nepřišli, tentokrát se to asi změní jen velmi těžko...
|
