Uff, řeknu vám jedno. Napsat recenzi na takovou nahrávku je něco neskutečně těžkého. Někdo si může říkat, že popisovat hudbu jako takovou musí být věc zcela primitivní. Vždyť recenzentovi stačí slova typu – vrchol, bomba, nářez, jízda, nuda... Ano, je pravda, že někdy přijde nahrávka, o které se člověk rozepíše, že neví kdy skončit. Nakonec stejně pozná, že psal víceméně blbosti. Jenomže pak jsou nahrávky jako je „Kro ni ka“ od dnes již naprosto kultovní smečky FORGOTTEN SILENCE. Nahrávka, kterou posloucháte, napadají vás ty nejrůznější slova, myšlenky, ale když to máte dát všechno dohromady, tak jste v koncích. Dnešní FORGOTTEN SILENCE jsou totiž naprosto neuchopitelná záležitost. Megalomani, kteří u nás nemají obdoby. No posuďte sami – tři písničky na ploše delší než jedna hodina! Napadá mě jenom jedno slovo – jam. Tahle deska na mě působí, jak koncert improvizujících jazzmanů, kteří se snaží hrát rock. Naprostá tvůrčí svoboda...
Popisovat jednotlivé skladby nemá absolutní význam. Jestliže je CD rozděleno do tří drážek, tak je to jenom spíše povinný čin. „Kro ni ka“ by totiž mohla být jedna ultradlouhá kompozice plná neskutečným množstvím různorodých nálad... Když celé dílo poslouchám, tak se s kapelou vracím někam do hlubokých sedmdesátých let, kdy pomalu
utichala psychedelická vlna, ale její vliv byl stále patrný. PINK FLOYD jednou natočili desku „Atom Heart Mother“ a tu mi právě „Kro ni ka“ nejvíce připomíná. Dokonce prohlásím kacířskou myšlenku, že FORGOTTEN SILENCE tohle dílo jednoduše překonali. Dokáží totiž nashromáždit velké množství velice silných nápadů, takže se nahrávka neveze např. na jednom zásadním momentě. Na první poslech se může zdát, že se jedná jen o bezmyšlenkovou hudební onanii, kde se muzikanti navzájem předhánějí, jenomže je to právě naopak. Kapela funguje výborně jako celek, tudíž nedochází k žádným zbytečným exhibicím. Občas sice zamrzí třeba absence kytarových sól, ale i bez nich to funguje. A funguje to věru výtečně. Nejvíc se mi líbí psychedelikou nasáklé klávesové plochy... To je lahoda pro moje uši.
A abych se přiznal, bál jsem se, že to nakonec tak dobré nebude. Prvních cca 10 minut první skladby na mě totiž působí vyloženě vycpávkově. Na můj vkus až moc jazzově. Jenomže pak se to rozjede a je vymalováno... Neskutečná deska, ke které se budu ještě pěkně dlouho vracet!
|
