Tak tedy, z novinky poděbradských Rimortis mám pěkně zamotanou šišku. Kapelu můžu s klidem zahrnout do domácí speedové špičky, respektive jí udělit medaili za úspěšné šlapání na paty moravské Salamandře. Zbytek konkurence tápe, dřímá, dlouhodobě kutí a nebo se jednoduše drží těžce v povzdálí a tak pro Rimortis není s jejich tradičním, čistokrevným a optimistickým stratospeedmetalem žádný problém přilákat fanoušky melodické muziky jak vosy na lízátko. A co víc, pro Rimortis není problém milovníky melodií nejen nalákat, ale i dosyta je uspokojit. To říkám preventivně hned na úvod, protože přece jen, šiškomotání mi zavinilo jedno drobné ale.
Vezmu-li totiž album „Vesmírem plout“ a srovnám ho s albem minulým, vyjde mi docela paradoxní výsledek. Rimortis jako jednotlivci jsou v ještě lepší formě, než minule. Obzvlášť kvituji ostřejší projev zpěváka Milana Hloucala, ze kterého se album za albem, krůček po krůčku, klube parádní křikloun. Rimortis i jako parta nezůstali stát na místě. I když speedové kluziště, po kterém se suverénně prohání, nemá příliš široké mantinely, dokázali využít tuto plochu do krajnosti. Nechci se ohánět zavádějícími (v tomto případě i zbytečnými) pojmy jako progresivita či experiment, nicméně drobné náznaky badatelských chutí se v tvorbě Rimortis (přes ortodoxní vyznavačství speed metalu) objevují. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že dostanou-li se Rimortis až těsně k mantinelu, mají pod nohama poněkud rozměklý led, na kterém se může potrápit i větší mistr bruslař. Ke cti Rimortis nutno přiznat, že pokud by se podobným způsobem „trápili“ i další domácí kolegové, měli bychom my, speedomilci, problémy s nadváhou, způsobené hudebním lahůdko-obžerstvím. Přesto (či snad právě proto) kvalitu alba „Stín křídel“ (byť jen o tisícinky bodů) Rimortis nepřekonali.
K dění na „Vesmírem plout“ použiju smělé sportovní přirovnání. Takhle nějak vypadala letošní sezóna Michaela Schumachera. Od rozpačitého začátku přes mistrovskou stíhací jízdu do fenomenálního závěru, který celý svět spolehlivě posadil na zadek. A stačil „jen“ na druhé místo. Úvod alba v podobě skladeb „Zvony fantazie“, „Rimortis II“ a „Vesmírem plout“ mi stále ne a ne zapadnout do jinak přímočaré a nekompromisní jízdy. Jako kdyby se sešla esa power metalového nebe na první zkoušce. Cítíte ohromný potenciál, jen je ještě potřeba se sladit. Přitom už nasládlé klávesové intro ve „Zvonech fantazie“ je tahák jako hrom a přibroušený Milanův vokál v této skladbě dává kapele nádech nového rozměru. Stejně tak hostující Jana Vaňková v „Rimortis II“ je hodně živou vodou a kombinace drsného ženského a ještě drsnějšího mužského vokálu by mohla Rimortis hodně slušet i v budoucnu.
A tak první skladbou, která se mým ušním soukolím prohnala bez zádrhelu, je „Černý kůň“ s tajemným úvodem, dynamitovou energií a klenutým melodickým refrénem. Těmito elementy je dlážděná následná cesta deskou vzhůru. S každou další písní jsou Rimortis blíž a blíž pojmu speedová dokonalost. Skvěle vygradované album vrcholí v rozvážné skladbě „Květy kopretin“, s hutnějším heavy základem a atmosférickým motivem kláves, kterou následuje nepřekonatelná melodická hymna „Ve jménu kříže“. O-ou, divoká melodická šavlovačka, nemilosrdná živočišná síla a dokonalá přehlídka možností Rimortis. Nejlepší skladba, kterou kdy Rimortis světu nabídli. Závěrečná „Hádíth“ je tradiční cover, tentokrát od Petra Nováka. Neznám originál, takže nemohu srovnávat, ale je nesporné, že Rimortis měli při výběru opět šťastnou ruku. Tahle parta by dokázala speedové hitmakery snad i z „Evy a Vaška“. Důstojná tečka za povedeným albem.
Že jsem nezmínil to „ale“? Inu, nejkrkolomnějším zážitkem pro mé boltce je zvuk kláves. Pokud slouží k podkreslení nespoutané atmosféry, je velice osvěžující. Ve chvíli, kdy se klávesy vytáhnou nad všechny ostatní nástroje a stanou se hlavním tahounem skladby, vadí mi především jejich staromilský zvuk, kterému nemůžu přijít na chuť. A sem tam mě vyplašily samoúčelné náznaky sborového zpěvu či snad mohutné ozvěny, které stálo za to buď dotáhnout do konce, nebo se jim vyhnout. Cože? Že texty Rimortis jsou jedno velké klišé? Ale prosím vás, i kdyby snad, zaplaťpříroda, že se u nás najde někdo, kdo je schopen tvořit a provozovat rychlometal ve smysluplné mateřštině!
Proč tedy ten výsledek při srovnání „Vesmírem plout“ a „Stín křídel“? Jářku, nejspíš chybějící moment překvapení. Jinak je totiž „Vesmírem plout“ album z kategorie těch, po jejichž poslechu jen s vykulenýma očima zamumláte „ještě, ještě“.
|
Pokud se kapele podaří vydat skutečně silnou a výjmečnou desku, přinese jí to jednak zvýšený zájem fanoušků a více koncertních příležitostí, ale zároveň zvýšené nároky a očekávání na tu příští. První krok - tedy nahrát opravdu silný materiál se RIMORTIS povedl dokonale. "Stín Křídel" zapůsobil na českou speed metalovou scénu jako živá voda. Bylo tedy otázkou, zda se povede vysoce nasazené laťky dosáhnout i s aktuálním materiálem. Na "Vesmírem Plout" jsem se těšil více než na cokoli jiného z českých luhů a hájů a hned na úvod musím říct, že oprávněně! Už na první poslech zaujme skvělý zvuk, i když by občas nevadilo jednotlivé nástroje trochu povytáhnout do popředí, a hlavně nový, agresivnější hlas zpěváka Milana Hloucala. Při refrénu v "Rimortis II" až běhá mráz po zádech... 
