Přiznávám se bez mučení. Napsat hodnocení na album „Creatio Ex Nihilo“ od v současné době již varšavských White Crow je ořech velikosti zmutovaného kokosu. Ani přes opakovaný poslech se mi stále nedaří najít záchytný bod, od kterého se odrazit. Moje snaha se postupem času scvrkla na pouhopouhé rozhodování o konstatování líbí – nelíbí. A upřímně řečeno, ještě stále v tom nemám jasno. Co že vlastně White Crow hrají? Budu-li vycházet z promo materiálu, jedná se o míchanici melodického hard rocku a heavy metalu s progresivními vlivy a největší vliv na skupinu měli Dream Theater, Whitesnake, Alice In Chains a Judas Priest. Něco na tom bude. Ale naberte fantazii do dlaní a představte si, co z toho může vzniknout. Na DT jsou příliš hardrockoví, na Whitesnake poněkud progresivní a na Judas málo heavy a hodně hardrockoví, a na Alici příliš hodní. Sound kapely mě chvílemi vrací do nervozity a psychedelie 70. let, chvílemi hladí po duši. A tak mi nezbývá nic jiného než vykašlat se na škatulky a prostě poslouchat muziku. Ty nejvýraznější momenty tvorby White Crow, totiž hlas zpěváka Macieje Klasinskeho a kytarová práce Wojciecha Pilata, na jedné straně táhnou album do bezvadně poslouchatelných poloh, aby jej následně jeden nebo druhý úplně hodili přes palubu. Nejzásadnější stavební kámen je ten, že na albu se stále něco děje a rozhodně se nebudete nudit.
Album otevírá skladba „The One Who Failed“. A je to antiotvírák jako hrom, který mi naježil ostny, zkroutil sluchovody, snížil hladinu bílých krvinek a málem způsobil i padání zubů. Vše, co mi na desce drásá bubínky postupně se sešlo najednou na ploše necelých pěti minut a srazilo mé očekávání těžce do mínusu. Za zvuků ptačí říše se vcelku nevinně rozjíždí má noční můra. Ta vypukne přesně ve chvíli, kdy zazní zpěv Macieje, pohybující se v rovině porouchané ultrazvukové rušičky signálu. Když se k němu přidá siréna, hlas z amplionu a samolibá kytara, jsem na kolenou. Najednou mě nějaká pracka popadne za límec, a jemně mě postaví na chodidla, přichází „The Other Side“, a to je skutečně úplně jiná strana. To je snad i úplně jiná vrána. Nenásilná, klidná melodie. Maciej se zbytečně necpe nikam do výšek, jeho hlas je najednou příjemný a konejšivý, bez afektovaných výstřelků. Wojciech Pilat si sice neodpustí sólo za účelem ukázky svých technických schopností – těch bude ještě hóóóódně moc – ale samotná podstata skladby se odehrává v klidných rockových vodách a White Crow tahle podoba rockových písničkářů vážně sedí. V podobné náladě a v naprosté pohodě se album převalí ke křehké, zadumané baladě „Lake Of Tears“. Tady, světe div se, dokonce i ty stopy Whitesnake jdou zahlédnout. A Wojciechovo pohrávání si s kytarou už ani (skoro) nezavání takovou onanií. Titulní „Creatio Ex Nihilo“ je téměř osmiminutová instrumentálka. Instrumentálních pasáží už bylo na albu k slyšení dost, ale budiž, na takovouhle stopáž vcelku ucházející výkon, a jak už jednou bylo řečeno, stále se něco děje. V „I Can Hear You“ se Maciej zase vrhne do výšek, a mě to bude trvat ještě hodně dlouho, než mě jeho jekot přestane tahat za uši. K ostatním skladbám mohu obecně uvést jedno: pokud si Maciej odpustí šplhání vzhůru a Wojciech ukrotí svoje progresivní exhibice, jde o pohodovou bandu a jejich muzika rozhodně stojí za poslech. V závěru alba se White Crow vracejí k poloze chlácholivých vypravěčů, a tak na závěrečné plesknutí křídel odlétávající vrány smířlivě odpovídám: “Jasně, zase někdy…“
A jsme na konci. Připadám si jako ti permoníci, kteří už už několik let sahají po štěchovickém pokladu. Z těch střípků, které jsem při poslechu našel, jsem ochoten tvrdit, že ten poklad tady někde musí být. Jen já ho stále nějak nemůžu najít! Možná to bude mýma příliš konzervativníma ušima. Možná to bude tím, že poklad leží jen o kousek vedle. Anebo tím, že tady prostě není…
|
