Debutové album holanďanů Silent Edge „The Eyes Of Shadows“ je z hlediska recenzentského v podstatě velice vděčným objektem. Lze je totiž snadno odstřelit za bezmezné opisování, a stejně tak snadno vychválit za citlivé zacházení s opsanými nápady. K popsání obsahu pomyslných drážek by totiž stačila učebnice matematiky pro první stupeň základní školy a několik známých jmen z kovové historie. Z matematické učebnice si stačí zopáknout význam znamének <, > a =. Z metalového dějepisu nastudujte hesla Yngwie Malmsteen, André Andersen a Royal Hunt, Dream Theater, Symphony X a jen tak pro jistotu se mrkněte i na kapitolu Vitalij Kuprij. A pomocí těchto hesel a znaků můžeme vytvářet rovnice, kde se jméno tvůrců tohoto díla bude dosazovat místo neznámé.
Pokud máte rádi výše zmíněné hrdiny, přijdete si na své. Na „The Eyes Of Shadows“ jsou velice schopně pospojované myšlenky a postupy, které jste už někde rozhodně museli slyšet. Sem tam jsem nevěřícně zkoumal, zda se náhodou nejedná o nějaký utajený track slavnějších kolegů. A protože vlastních nápadů kluci moc nepřidali, bude záležet už jen na vašem úhlu pohledu a snášenlivosti k vystavování cizího peří, které znaménko pro závěrečný rezultát použijete.
Základní předpoklad ke kladnému hodnocení, tedy muzikantské schopnosti, kapela beze zbytku splňuje. Zpěvák Willem Verwoert vládne čistým, lehce nosově zabarveným (což mi ve výškách působilo lehké potíže) hlasem z rodu Vescerů, Sottů a Bolsů, perfektně zapadajícím do této hudby. Kytarista Emo Suripatty ještě nechytil Yngwieho egoistické choutky, takže jeho kytara zní přímočaře i přes občasné kudrlinky. Klávesák Minggus Gaspersz se po černobílých klapkách spolehlivě prohání a zejména zajímavé mezihry jsou postavené na jeho umění. Bicmen Marco Kleinnibbelink to všechno podporuje svojí účelnou hrou a výsledkem je precizně zvládnutá melodicko-progresivní jízda. Sílu alba podpoří i citlivě vyvážené spojení technických pasáží s atmosférickou náladou a instrumentálním kouzlením.
Úvodní skladba „Through Different Eyes“ vypadla z kapsy Dream Theater. Máte-li rádi progresivní metal, bude tohle jedna z nejlepších skladeb na desce. „Savage Symphony“ je typický Malmsteenovský kvapík, posunutý do klasického rockového riffování a vzletného chóru. Spolu s křehkou baladou „The Curse I Hold Within“, postavené na uvolněné melodii, akustické kytaře a dojímavě dráždivém vokálu, se jedná o nejpřesvědčivější momenty alba. Povedenou trofej Silent Edge uloví i na královském lovu ve „Wasted Lands“. Při „For Ancient Times“ chvíli vystrkují růžky lovci z Dánska, chvíli kouzelník ze Švédska, chvíli divadelníci ze Států a přitom to nepůsobí jako bezduchý slepenec. Jestli ještě nemáte opisování dost, v „Lost Conscience“ i „Rebellion“ na vás u kafe čeká historik Yngwie, který vzpomíná na svoje mladší léta. Závěrečná balada „Rebellion (The Awakening)“ naváže svojí jemnou náladou na „The Curse I Hold Within“, jen místo kytary vytváří atmosféru zvuk piana a výrazný Willemův vokál.
Jednoduše řečeno, každá ze skladeb má svou vlastní identitu a ksicht, ve kterém najdete více než zřetelné rysy předků a příbuzných, ale které v důsledku tvoří povedený obraz. Jako úspěšný produkt tuzemského školního systému jsem v průběhu svých školních let byl vychován k přesvědčení, že někdy je mnohem lepší něco dobře opsat, než blbě vymyslet. Takže kdyby náhodou rodičové holandských bigbítů zavítali do školy zeptat se na prospěch, možná bychom zaslechli podobný dialog, jen jména by se mohla měnit:
„Vy jste?“ „Z Kojčic u Pejřimova.“ „A na koho se jdete zeptat?“ „Na syna, Plha, pane učiteli.“ „Tak to je dvojka.“ „Dvojka.“ „Tak dem.“
A ta dvojka je jen za to, že jsem je čapnul s tahákem.
|
