Kapitola 4.
Křehké smutnění na rozchodnou
„Between Light And Darkness“ není řadovým albem Dark Moor. Jedná se o akustické EP, doplněné asijskými bonusy z předchozích alb. Přesto jej v diskografii Dark Moor považuji za tak významné, že o něm pár vět musím prohodit. A věřte mi, že je v tomto případě docela těžké vyjádřit objektivně, co se ve světě mezi světlem a temnotou děje. Album (respektive jeho první polovina) mi spolehlivě vyrazilo pojistky. Španělé konečně našli vlastní cestu. Poprvé našli odvahu vykašlat se na rhapsoďáckou nápovědu, poprvé se zbavili bombastičnosti, poprvé vsadili na ryzí písničkářství a vlastní kumštýřství a poprvé odhalování vlastní duše dotáhli do konce. A zároveň jim paradoxně zazvonil umíráček, respektive rozchodovníček.
Vida, co všechno dokážou živé smyčce. Ač jsem Dark Moor za poslední album „Gates Of Oblivion“ chválil (a chválím dál), v porovnání s „Between Light And Darkness“ mi jejich symfoničnost zní poněkud umělohmotně. To, co předvádí kapela v akustické části téhle placičky je prosyceno naprostou živočišností a upřímností. Těžko říct, jak by skladby zněli ve „standardní“ úpravě, jestli by jejich síla nebyla přeplácaná kupou sirupu a líbivosti. Naštěstí na to nedošlo a tak si můžete dosyta užít melancholický nářek v „A Lament Of Misery“, jedné z nejpůsobivějších balad, která mi kdy zaútočila na mé smutnocentrum. Už jen za tuhle skladbu si Dark Moor zaslouží absolutorium, málokdy se ve mně takhle intezivně pere touha nechat si bezbřehou tesknotou rozšťourávat dušičku stále dokola s pocitem naprostého opojení z nekonečných emocí. Beznadějné. Zoufalé. Zoufale beznadějné. Zoufale a nekonečně krásné. Sázka na bezprostřednost vychází stoprocentně i v úvodní „Memories“ se středověkým motivem i následující slzičkově bojovné „From Down To Dusk“ s flétnovou berličkou. Křehké a působivé.
Snad ovlivněn srážkou s Mozartem z minulého alba, přihodil Enrik García do placu další své hrátky s vážnou muzikou. „Echoes Of The Sea“ je čistě smyčcová záležitost. Nejsa odborník na tyto hudební končiny, netroufnu si hodnotit osobitost či originalitu této skladby. Faktem je, že do atmosféry celého EP zapadá spolehlivě a z hlediska udržení romantické nálady podstatně účelněji, než očekávané kytarové orgie. Na něžnější notu Dark Moor přidají ještě „Mystery Of Gods“, bonus z japonské verze „The Gates Of Oblivion“. Možná tady je odpověď na otázku, co s jemností akustických skladeb udělá klasický darkmoorovský zvuk, střihnutý hrdinskou rozmáchlostí a pompézností. Povedená záležitost, jen ten jemný nádech polámaných motýlích křídel tomu jaksi schází.
Závěr EP se odehrává podle známého schématu. „The Shadow Of The Nile“ je skladba, která by bez problémů zapadla na obě předchozí řadová alba, o mozartovské „Dies Irae“ snad už není potřeba cokoliv dodávat a závěrečná „The Fall Of Melnibone“, známá ze stejnojmenného EP i jako bonus z japonské verze „The Hall Of The Olden Dreams“ je sáhodlouhá, výpravná a povedená kompozice, kde námět kočičkopejskovského dortíku slaví úspěch bez náznaku břichabolu. Dark Moor míchají dohromady vše, co se jim kdy povedlo a zalíbilo – Helloween, Rhapsody, Malmsteen, Dark Moor. A kupodivu, má to hlavu i patu. Ale koneckonců, o tom přece Dark Moor až do této chvíle jsou.
Ať už šlo v podobě „Between Light And Darkness“ o vyrovnání závazků s vydávající firmou, vymetení šuplíků anebo poslední Dark Moorovský mejdan na rozloučenou, zaplaťpámbu, že se tahle deska na svět vůbec vykutálela. |
