Kapitola 6.
Zvlhlý prach
Z které strany začít? Na vodě či na souši? Inu, po bitvě každý admirál, takže zvolím jednodušší variantu a rovnou prozradím, že od španělského spolku symfoniků a nově i experimentátorů a hračičků jsem čekal něco zajímavějšího. Podáte čertu prst… a hned bych si vzal i to, co není přibitý. No co, pokud dokázali Dark Moor v posledních letech válcovat své pomyslné protivníky s naprostým přehledem, tak i těsné vítězství může být zklamáním.
Vždyť nemusí být hned tak zle. Já se pojmem zklamání nebudu ohánět (ono si to „Beyond The Sea“ ani nezaslouží) a budu pouze naznačovat. Naznačovat v tom smyslu, že Dark Moor nevyužili rozvalených dveří do království nezapomenutelných, či snad, chcete-li, do síně starých snů. Smutnější o to víc, že razance, s jakou Španělé na minulém albu dveře vyvalili, dávala tušit, že je nevyčerpatelná. Přesto Dark Moor odmítli udělat další krok a zůstali stát osamoceni uprostřed cesty. Osamoceni proto, že před davem pronásledovatelů si náskok udrželi. Uprostřed cesty proto, že hravost, která je zdobila na desce „Dark Moor“ se vytratila kamsi do ztracena. Ač ve spoustě skladeb zajiskří střípky výjimečnosti, kdy už už čekáte, že se Dark Moor nadechnou k frontálnímu útoku, zpravidla následuje lehké odfrknutí a sázka na jistotu. A tak vás v Poseidonově říši čeká řízný a svěží powermetal s příchutí symfonie i klasiky, pouze s občasným náznakem nadčasovosti.
Otvírací „Before The Duel“ je prvním typickým zástupcem výše napsaného. Nosná kytarová melodie, klávesově tajemná atmosféra, plná očekávání a gradující vokál, to všechno se zarazí o obyčejný a nenápaditý refrén. Ještě markantnější je to v následujcí „Miracle“, nejrozporuplnější skladbě alba. Nebýt odpočinkového refrénu (nemám nic proti Bon Jovi, ale refrén „Miracle“ je Jonova company ve slabé chvíli), budu tuto skladbu pro její barevnost a obsažnost protěžovat coby vrchol alba, takhle zůstane jen u jiskření. Riff ze staré metalové školy zdobí asi (díky zaváhání v „Miracle“) nejlepší a taky nejagresivnější kousek alba „Houdini´s Great Escapade“. Cinkání stříbrného klíče „The Silver Key“ zní v předehře i v intru samotné skladby hodně lákavě, ale nakonec se docela těžkopádně doklopýtá do cíle. Ještě že se Dark Moor mohou opřít o klávesovou berli, která „The Silver Key“ zachrání od kategorie zbytečné. Bohužel, do ní spadne jediná balada „Green Eyes“. Neznám tvorbu španělského poety Adolfa Bécquera, který inspiroval Dark Moor k této skladbě a je otázkou, za co se mu kapela takhle pomstila. Rozhodně nejslabší kousek placky a za vokální experimenty (to jsou ty nezvládnuté emoce, o kterých jsem mluvil minule…) by Alfred Romero zasloužil … zpátky do hudební základní školy. Symbolický název vybrali muzikanti pro následující skladbu „Going On“. Pokračujeme dál, bohužel v té méně zajímavé části alba. Titulní „Beyond The Sea“ ve volnějším tempu s vynikajícím zpěvem, skvělým riffem a dobře zpracovaným sborem tempu je po předchozím trápení hodně osvěžující záležitostí. V duchu hesla to nejlepší nakonec se Temní Maurové vyvarují kulhavých zbytečností. Náladovková mezihra „Iulius Caesar“ namlsá a „Alea Jacta“ nasadí do závěrečného trháku v tradičním speedově majestátním hávu. Pokud jsem snad zapochyboval o bavičských schopnostech Dark Moor, tak sice nijak razantně, ale přece jen mi závěrem ústa byla přivřena. Ještě že tak, vážení, už jsem začínal mít pocit, že vám zvlhnul všechen prach. Bonusové „Vivaldi´s Winter“ netřeba hodnotit, takhle silný materiál by dokázal zpotvořit jen naprostý packal a s touto kategorií Dark Moor neměli, nemají a věřím, že nikdy ani mít nebudou pranic společného.
Mořský vzduch, zdá se, Dark Moor příliš nesvědčí. Slečna neoriginálost, se kterou se Dark Moor potýkali velice důrazně v první polovině své éry se znovu nalodila. O „Beyond The Sea“ se otřela sice nedbale a jen tak nějak mimochodem, ale je vážně nejvyšší čas konečně tuhle slečinku poslat k ledu. Nebo k moři. Pak by se teprve mohly dít věci!
|
