 Poslední počin Solefald jménem „In Harmonia Universali“ se mi bohužel ještě nedostal do ruky, takže jsem se rozhodl napsat něco alespoň o jeho předchůdci. Opravdu prazvláštní album... Umíte si představit black metalovou desku, jejíž příběh se točí kolem zážitků fiktivního vraha Kurta Cobaina a jeho sourozence? Kdyby mi tohle někdo řekl ještě před nedávnou dobou, asi bych jen nevěřícně kroutil hlavou. Pravdou je, že norští hudební schizofrenici Solefald se nám na ploše tři čtvrtě hodiny rozhodli vyprávět některé důležité momenty ze života dvou bratrů s příznačnými jmény Fuck a Caine (že by alter ega Cornelia a Lazara?).
„Pilulky proti věčným chorobám“... když je řeč o textech - stačí spočinout okem na názvech skladeb a je zřejmé, že interesantní lyrická stránka tohoto počinu, která je často sepsaná metodou proudu vědomí, tvoří dosti podstatnou roli. Už podtitul desky hlásající zdánlivě docela obyčejně „Nine Songs From Two Brothers´ Lives“ dává na srozuměnou, že Solefald nemají o originální nápady nouzi. Podobně neotřele koncipovaných počinů je opravdu jako šafránu a to nejen v rámci blacku.
Nutno předeslat, že toto album rozhodně nesedne každému. Slůvko „black“ berte v souvislosti se Solefald spíš pouze jako náznakový orientační bod - černý kov zde představuje jen jakousi velmi hrubou skicu, na jejíž nosnou kostru jsou nalepovány nápady ze všech (ne)možných stylů. Duo hudebníků dokáže dovedně skládat mozaiky různorodých motivů, aniž by písně překombinovalo a výsledek zaváněl pejsko-kočičím dortem.
Střídání čistého zpěvu a skřehotání v souladu s dosti svébytnými aranžemi působí dohromady opravdu neobvyklým dojmem. Nelze se nepozastavit nad pěveckými výkony - charismatické čisté hlasy obou protagonistů Solefald mají zvláštní odstín a působí coby příjemná opozice vůči obligátnímu řevu. Poměr brutální x melodický vokál vychází ve prospěch druhého jmenovaného. Velmi silnou stránkou Norů je obdivuhodná práce s melodiemi - téměř v každé písni se nachází chytlavá pasáž, která se vám vryje hluboko pod kůži (jakkoliv se to nemusí na první poslech zdát) a jistě se nejednou přistihnete, že si něco z „Pills“ prozpěvujete. Zářnými příklady budiž mimo jiné položky „Hyperhuman“ vynikající výbornými hlasovými kreacemi, hitová „The USA Don´t Exist“, jež zaujme vtíravým melodickým postupem, „Hate Yourself“… takto lze pokračovat napříč celou deskou. Nálada některých pasáží sem tam lehce upomene norské Borknagar, ale skutečně jen náznakově - řekl bych, že podobnost je čistě náhodná a je evokována spíš personální provázaností obou kapel.
Přemýšlím, co pravit závěrem... S jistotou lze říci, že Solefald jsou hlavy otevřené, dokázali obejít všechna (nejen) metalová klišé, a přesto (nebo právě proto) natočili výborné (nejen) metalové album, které se jen tak neoposlouchá. Nezbývá nic než doporučit každému, kdo se necítí vázán zaběhnutými stylovými šablonami a chce si poslechnout něco vskutku zajímavého.
|
