Tak tohle je na mě trochu bouda, protože muzika, jakou kapela Apatheia prezentuje na svém rok starém eponymním debutu, nepatří zrovna do ranku mnou poslouchaných žánrů. Snad jen progresivní rock, který mám velice rád, by se tomu mohl trochu blížit. Jenže tahle nálepka kapelu rozhodně celou nepokryje. V kuloárech se kolem Apathey točí například slůvko ‚art‘ a kdesi v mé hlavě se u některých písní ostýchavě vynořuje ‚funk‘, trochu odvážněji pak i ‚emo‘… Ale víte co? Vykašlem se na škatulky, to bychom se daleko nedostali. Pokusím se popsat vám své pocity z tohoto alba bez nich.
I já, ač jsem zmínil svou neznalost v žánru, jsem měl (a vlastně stále mám) při poslechu častý dojem, že už jsem tohle někdy někde slyšel. Že asi Apatheia nebude patřit zovna mezi průkopníky v oboru. Jenže abych řekl pravdu, je mi to celkem jedno, protože se mi ta hudba tak jako tak dostala velmi rychle a sladce pod kůži.
Pomalá, posmutnělá a lehce melancholická, přesto někdy šimrající i hravější strunu (My Personal Sun). Navenek nepříliš výrazná, s minimalistickým vzezřením, kdy to, co nade vším ční a vystupuje na povrch je výborný, hladivý, avšak místy přeslazený zpěv Michala Febera. Ten i přesto že je spíše introvertní, nese na svých bedrech velkou spoustu emocí. Hezké a pozitivně působící melodie přejdou z obrazů sympatických barev, které maluje svými hlasivkami, rovnou do vaší hlavy, odkud je budete těžko vyhánět.
Brzy však zjistíte, že Michal tady není sám a že to, co se odehrává za ním není jen křoví, ale promyšlená hra šikovných instrumentalistů (včetně Michala samotného), kteří své party ve studiu jednoduše přikryli tenkým závojem. Ten musí posluchač nejprve odkrýt, aby ke svému, o to většímu, potěšení pod ním nalezl sofistikovanou a přitom jemnou hudbu. Klíčem k odhalení může být i použití v současnosti velice oblíbeného violoncella v některých písních, které na jednu stranu dodává hudbě trochu výrazového vzruchu a na druhé ještě víc prohlubuje její emocionální složku.
Kapela se rozhodně může opřít o svůj moderní, uhlazený zvuk, který je namíchán křišťálově čistý. Bez něho by výše zmíněné asi nemohlo existovat. Dobře také (spolu s texty) podporuje sentimentální a romantickou atmosféru zde panující.
Nevím nakolik se tvorba kapely Apatheia ztrefuje do vkusu čtenářů tohoto webzinu, ale za sebe musím říct, že mi přinesla velmi příjemný a uklidňující poslech. Přesto ale jde spíš o hudbu pro dokreslení chvil pohody než pro opravdu hluboký prožitek.
Kdyžtak to berte alespoň jako tip na dárek pro vaše lepší polovičky.
|
