Burning skies se vplížili na scénu v 19,50. Vím, celá akce měla velkou časovou rezervu, ta by se však dala využít jistě mnohem efektivněji než 50 minut dlouhým poslechem reprodukované hudby. Jejich set však nechal brzy zapomenout na otrávenost z prodlevy. Energie a brutalita. BS hrají deathově laděný metal-core. Nic trendového. Vše šlapalo jak se patří. V parádním zvuku vynikly všechny hlasové polohy zpěváka Merva (od US deathového kvičení po vřískot), kterému by slušelo větší podium. V křečovitých pohybech chodil ze strany na stranu, jako by nevěděl kam. Zato instrumentální část... Zatím co bubeník závodil v rychlosti ostatní postávali jako by se jich to vůbec netýkalo. Až mě překvapilo jak energickou mjůzik mohou zahrát tak znudění muzikanti.
Na nadcházející partičku jsem se těšil nejvíc. Deska Echoes of Decimation je podle mě opravdu nadlidský počin. To samé si myslím i o jejich živém podání. Sice se konalo pouze s jednou kytarou. I tak to byl ten nejkontrolovanější chaos, kterému jsem byl kdy svědkem. Technicky naprosto neuvěřitelné! Paul Ryan a Mike Flores mají místo prstů 10 ruských akrobatů! Prvotřídní death metal, podle mě nedoceněná kapela... Pokud se nový kytarista Burning Skies naučil jejich set za tři týdny tak toto by nezvládl za celý život. Trojitý vokál měl chvílemi sílu vichřice, která se bohužel zpočátku potýkala se zvukovou nepřízní. Zazněly především pecky z posledních dvou desek, vybavuji si Reciprocal, Endless Cure, Debased Humanity a Disease Called Man. Konečně se dělo něco většího i pod podiem. Více si koncert užívala levá část publika(myšleno pozičně, nikoliv politicky :-) ). Vesmírně-industriální intra měla také své kouzlo(jedno měli stejné jako Beheaded). Btw. Všimli jste si podoby „bubáka“ z merchandise a vokalisty Jamese Lee?
Přišel čas na novopečenou hvězdu večera. S Američany Misery Index jsem se setkal poprvé na kompilačním cd, kde byla ukázka z jejich prvního EP. Za tu dobu se znatelně vypracovali. Byl jsem zvědav. Podle rozhovorů slyšitelných po prostorech klubu bylo zřejmé, že většina lidí je zde právě kvůli nim. Nezklamali! Metalová kombinace thrashových rytmů, grindcoru, trošky hardcoru s extrémně punkovým přístupem. Troufám si je nazvat současnou špičkou svého oboru. Veškerá jejich hudba je o energii a o sdělení. A energie zde byla doslova cítit. Žádné velké kecy, ale řádně odsýpající show. Nářez za nářezem. Prvně jsem slyšel oslovení publika „Guys and girls“. Nadšené a pařící publikum (nyní už po celé délce pod podiem) nechtělo MI jen tak pustit. Po skandování v rytmu bicích se vrátili s omluvou, že se potřebovali jenom vychcat. Říká se, že jejich show jsou přesvědčivá. Mě opravdu přesvědčili. Podle kotle pod podiem a dvou vynucených opětovných příchodů kapely zřejmě nejen mne...
Necrophagist by v tuto chvíli byli nadstandardem pro hudebně uspokojené publikum, na který jsem ovšem spoléhal. Snad příště. |
