Kapitola 5.
Voodoo ze Seattlu
Pink Cream 69, Mötley Crüe, Skid Row, Scorpions, Def Leppard, Warrant, Cinderella, L.A. Guns a samozřejmě Axxis. Co že mají tyhle, čistě namátkou, vybrané spolky společného? Inu, všechny tyto kapely v druhé polovině devadesátých let (plus mínus) podlehly vichru ze Seattlu, podladily, přitvrdily, zhrubly, odmelodičtěly a stvořily alba, která pokud zrovna nebyla nejslabší v jejich diskografii, tak byla minimálně těžko uvěřitelná. Znásilnit svoji vlastní podstatu a chytit se toho, co zrovna hýbe hudebním světem, se však většině z nich zrovna moc nevyplatilo. Cesta zpět pak stála daleko víc sil i pár personálních otřesů. Vzhledem k počtu zúčastněných na této transformaci snad ani nelze Axxis nějak zásadně vyčítat jejich překabátění na hruboně. Z pohledu melodických kapel to byla silně prapodivná doba a doplatily na ní hlavně bandy samotné. V případě Axxis znamenalo album „Voodoo Vibes“ definitivně smrtelnou ránu do vazu, po které se kapela na tři roky odmlčela, opustil ji výrazný kytarista a spoluautor Walter Pietsch a basák Markus Gfeller. Na druhou stranu, Axxis se dostatečně důrazně přesvědčili o tom, kudy že cesta evidentně nevede.
Bez obalu říkám, že „Voodoo Vibes“ se mi naprosto nelíbí. Vadí mi agresivní zvuk, vadí mi nerozhodnost kapely, která absolutně neví, co vlastně hrát, vadí mi téměř hip-hopové rytmy, vadí mi vypočítavá umělohmotnost… a tenhle kotrmelec Axxis jednoduše nevěřím. Z celé placky jsem ochoten zkousnout všehovšudy dvě skladby. Úvodní „Helena“, která svými tvrdými riffy a hrubým zvukem sice znamená (s ohledem na několikaletou pohodu) brutální šok, ale ve srovnání se zbytkem alba se alespoň částečně dá zachytit duch starých Axxis. Vida, jak málo stačí, aby jeden začal málem opěvovat staré kousky, při kterých ještě nedávno znuděně zíval a vytáčel oči k obloze… Tou druhou je pomalá „Sarajevo“. Smutná a depresivní písnička s jemným piánem, smyčci i poklidnými bubínky s popíkovou rytmikou a jemně podtlakovou atmosférou. Vzhledem k tomu, že „Sarajevo“ vyšlo i jako exkluzivní EP, (pravda, sehnatelné pouze přes internet) jeví se z tohoto pohledu účelnější sehnat si menší výlisek, než vzít zavděk plnometrážním dostupným odpadem.
Jinak totiž nelze „Voodoo Vibes“ nazvat. Všechny nectnosti dokázali Axxis vytáhnout na světlo a splácat je dohromady, ať už míchanici šakalího vytí s ulítle ukvákanou kytarou a industriálním dusnem i popových popěvků v titulní „Voodoo Vibes“, Weissovo výškové trápení s doprovodnými na-na-na vokály a nuceně free atmosférou ve „Fly Away“, pralesní šamanské zpěvy s vyumělkovanou tajemností ve „World Of Mystery“, seatlleskou nu-dou s prazákladem nu-metalu v „Love And Pain“ a „Allright“ a prázdnotu či zmatenost ve zbytku alba.
Bráno čistě z historického hlediska, je „Voodoo Vibes“ dokonalým dokumentem o hledání vývojových cest Axxis. Dokumentem o tom, kam až se dá zajít ve snaze popřít sama sebe. Třeba jen byli Axxis už unavení z věčných řečí o tom, že jejich muzika je laciná a povrchní a jejich melodické nápady poněkud průhledné. A tak to zkusili jinak. Jednoduše se to nepovedlo.
|
