V době, kdy naši fotbalisté úspěšně prohrávali s reprezentací Německa, slavili poděbradští Rimortis své osmileté výročí na „domovské“ scéně v Úmyslovicích u Poděbrad. Tedy, původně chtěli slavit, nakonec těch událostí bylo najednou o trochu víc. Rozlučka s kytaristou Davidem, vítání kytaristy Davida…, jednoduše, důvodů, proč tuhle akci nevynechat, bylo rozhodně dost. Fotbalově laděný úvod reportu jsem rozhodně nepoužil samoúčelně. Kdybych totiž před touto akcí uzavíral sázky na to, s jakými pocity budu z Úmyslovic odjíždět, byl bych o nějakou kačku bohatší. O budějovických Pentagon jsem si z toho mála informací, které jsem na netu vykutal, nedělal žádné přehnané iluze. Stalo se. Od Rimortis jsem čekal vítěznou jízdu, vzhledem k výhodě domácího prostředí i o chlup přesvědčivější, než nedávno v hradeckém El Diablu. Stalo se. A u produkce Epitaf jsem byl lehce na vážkách, zda vsadí na metal nebo na řehtandu. Především v souvislosti s jejich posledním albem „Piraňa“ jsem se obával probuzení mé noční můry. Stalo se. Obecně vzato, tip tedy vyšel. Jen významu tohoto prohlášení přibrušovaly (případně tupily) hrany drobné detaily.
Úvodní vystoupení Pentagon poznamenalo to, že jednak byli hodně velkou neznámou, jednak byli stylově úplně jinde, než hlavní akvizice večera. Většina lidstva přišla na Rimortis, tedy se scházela postupně a ti, kteří v sále již byli, až na sporadické ohlasy prakticky nejevili o Pentagon zájem. Porozuměl-li jsem frontmanovi Pentagonu správně, po určité pauze, kdy se členové kapely věnovali projektu Megadeth revival, se vrátili k vlastní tvorbě a momentálně pracují na novém albu. Nutno uznat, že během let, kdy se muzice věnují, nasbírali dostatek zkušeností, takže na jejich setu netřeba hledat nějaké technické chyby. Věřím tomu, že za příznivěji naladěného publika by i dokázali strhnout větší pozornost. Takhle jejich řízný a naštvaný mix heavíku a thrashe, ovlivněný (no kým asi…?) Megadeth a Metallicou, bušil do davu sice systematicky a razantně, ale bez nějakého hmatatelného dopadu. Nezklamali, nepřekvapili, v jejich společnosti čas uplynul vcelku příjemně bez nějakého zvláštního jiskření. Sympatičtější mi byli v pomalejších pasážích, vokalista se docela trápil ve výškách a instrumentálka byla úplně zbytečná. Kladné body si odnesli za vizuální efekty, neb frontman se svojí hřívou předváděl excelentní veletoče.
Setlist (alespoň dle playlistu): Abyss, ?, Jump In The Fire, In Memory, Blood Of Spain, In The Street, Pátá, Down And Out, Black Orchid, Face To Face, Orchid.
Rimortis, to už bylo jiné kafe. Z původně avizované narozeninové párty bylo trochu smutnění, trochu veselení, ale hlavně skvělá oslava perfektního speedmetalu. Netroufnu si hodnotit, jestli od svého, zatím prvního a posledního, vystoupení v Hradci Králové urazila tahle kapela tak obrovský kus cesty a nebo si v Hradci lehce pošetřila potenciál (v hradeckém El Diablu, kde jsem Rimortis viděl poprvé, jsem tenhle pocit rozhodně neměl…). Možná to byla ideální kombinace domácího prostředí, spontánního a pozitivně naladěného davu a zúročení koncertního vytížení, kdy Rimortis (až na pauzu kolem konce loňského roku) z pódia prakticky neslezli. Ať už je důvodem cokoliv, z Rimortis sálá tak spontánní a nespoutatelná energie a živelná radost z hraní od začátku do konce setu, že se od nich nechám při nejbližší příležitosti znovu utáhnout jak na vařený nudli.
Oproti Hradci došlo tentokrát i na důkladnější hecování publika (taky bylo koho hecovat… :-) ), rozšíření playlistu a přesně dle mých chuťových buněk i na zařazení skladby „Ve jménu kříže“ do vrcholícího setu. Atmosféru oslav připomněla gratulantka Tereza, bývalá klávesanda Rimortis (pokud mě zrak neklamal, mezi gratulanty se v davu objevil i bývalý kytarista Dušan Miňovský), která si se svou starou partou a s úsměvem střihla už téměř pamětnickou „Říši slunce“, první to skladbu, kterou Rimortis oproti Hradci přihodili navíc. Říši následovala další mnou dosud naživo nepoznaná „Bouře století“ a po titulce poslední řadovky přišel čas na rozlučku s kytaristou Davidem Vargou. Studijní povinnosti jsou studijní povinnosti a tak z avizovaného rozšíření na šest členů budou zřejmě (minimálně dočasně) jen fotky téhle sestavy. David Varga si ještě užil poslední skandování „David, David“ a místo něj se objevil nový kytarista (...aby se to nepletlo) David Vaněk i s kytarou v národních barvách (ejhle, další reprezentační symbolika), Rimortis nahodili poslední (pro mě) živě neznámou „Rimortis II“ a jelo se vesele dál bez jakéhokoliv zaškobrtnutí. Jestli jsem měl z Davida Vaňka v úvodu pocit, že působí celkem nesměle až nejistě, přešlo mě to hodně rychle, když po bombastické předělávce Krylova „Neznámého vojína“ David předvedl své umění v sólové exhibici. David Varga má důstojného nástupce. Závěr vystoupení Rimortis se nesl v duchu těch největších hitovek kapely a po jakoby odchodu z pódia (kluci si snad ani v zákulisí nestačí říct, že to je vážně dobrý) přichází závěrečný cover od Stratovarius „Hunting High And Low“, zpívání s fanoušky a úsměvy na všechny strany. Ať už to bylo loučení, vítání nebo oslavy, rozhodně to byl fantasticky vydařený koncert. Co dodat víc? Odpustím si další superlativy, protože ničím jiným bych se stejně neoháněl (a předem souhlasím s tím, že v případě Rimortis začínám být závislý a podjatý – ale znáte to, na silné oblíbence je člověk podvědomě náročnější, takže za dva měsíce v Hradci se uvidí :-) ). Jediné co mi vrtá hlavou, je otázka, jestli si můžeme gratulovat k tomu, že po rodném kraji se pohybuje kvalitní spolek, zpívající v češtině anebo litovat toho, že domorodština může být v případě Rimortis limitujícím faktorem pro další rozkvět. A řadil-li jsem Rimortis na druhou příčku české speedové ligy, snad abych pomalu začal přepisovat tabulku.
Setlist: Zvony fantazie, Stín křídel, Buď vůle tvá, Rozcestí osudu, Černý kůň, Říše slunce, Bouře století, Sedmý syn, Vesmírem plout, Rimortis II, Píseň neznámého vojína, S.O.S., Ve jménu kříže, Pláč andělů, Hunting High And Low.
Z původně ohlášené čtveřice kapel na poslední chvíli odpadli Power 5 a tak volného prostoru využili Epitaf (alespoň předpokládám z původního časového rozvrhu) ke svojí svérázné produkci. Pokud jsem v recenzi na jejich poslední dílo „Piraňa“ tvrdil, že Epitaf mám rád a doufal jsem v návrat k metalu bez rádoby vtipných záchvatů, obávám se, že časy se definitivně změnily a mám takový pocit, že Epitafu na chuť těžko přijdu. Počítám, že způsob, jakým se Epitaf prezentovali v Úmyslovicích, je parketa, kterou si Epitaf dotvořili k dokonalosti a kterou nechtějí opouštět. Možná jsem jen na podobnou zábavu už poněkud použitý díky ubíhajícím létům (a bez uzardění připouštím, že v šestnácti, sedmnácti bych si show Epitafu užil a hlavu si s tím nelámal). Ale nakonec mi bylo tak nějak líto, že chytlavost a atmosféru některých skladeb („Bílá paní“, „Šeherezáda“, „Zajatci času“, „Dobyvatelé nebes“…) dokázali Epitaf degradovat na úroveň prvoplánovité zábavy. Tak tedy, vypínám mozek a s údivem sleduji řečnický pultík s jakýmsi pentagramem, počmáraná kukadla zpěváka Radka Řezníčka, oděného v hábitu jak ze second handu značky „Cradle Of Filth“, kterak roztřesenými pohyby evokuje mistra Ozzyho, v čemž mu zavazí jeho dvoumetrová statná postava. Když k tomu přidáte ladný motýlí pohyb jeho horních olbřímých končetin (jestli mi ten chlap zakroutí krkem, tak to jen lupne…), fanaticky vykulené oči a vyplazený jazyk, dílo jest dokonáno. Když by snad přestala fungovat tahle parodie všeho klišovitého, pomůže si Radek tu zeleným kloboučkem („Vodník“), tu jakousi arabskou pokrývkou hlavy („Šeherezáda“)... Z těch vychechtávek na mě asi nejvíc zabírá folkloristika „Heavy metal na salaši“, kde k dokonalosti chybí na pódiu jen nějaká ovčí imitace. Tak jo, sem tam mě kluci rozesmáli. Ale proč se pitvoří jen Radek a zbytek kapely se tváří naprosto vážně? Možná i to je součást celé téhle image. Mě by fakt nepřekvapilo, kdyby se jednoho dne Epitaf ocitli v nějaké novácké estrádě. Jen mi je záhadou, jestli by si pak větší srandu dělal národ z Epitaf a nebo Epitaf z národa. Na největší hitovky jsem už zavzpomínal (a že to klukům dobře šlape) a tak to nejhorší nakonec. Čeho jsem se děsil, skutečně přišlo. Téměř na úvod. „Piraňa“. Se stylovým průvodním slovem: „pro jednoho člověka, akorát už zase nevim, jak se jmenuje, ale von řekl, že můžu klidně říct, že pro debila. Takže pro debila -Piraňaaaaaaaa…“ zazněla „hitovka“, která mi podkresluje ty nejděsivější hudební sny. Ale dav spokojeně křepčil, takže chyba bude asi u mě. Závěr koncertu patřil útržku z operety „Hrnečku smaž“ a poněkud zavádějícímu „…radujte se, už to všechno skončilo…“ Po Manowar další vypečený konec povedené akce. V srpnu chystají Epitaf nové cédéčko, na koncertě zazněla i novinka „Dr. Jackyll, Mr. Hide“, která nic přelomového nenaznačila, ale i tak se obávám, že pokud mi do té doby definitivně nevypadne nějaké kolečko, Epitaf už nijak systematicky vyhledávat nebudu. A tohle všechno tvrdím s vědomím, že i Lordi na Eurosongu předvedli, že vzhled je důležitý, ale kromě image záleží na muzice. U Epitaf to je spíš naopak. A to je docela škoda.
Setlist: Bílá paní, Horoskop, Piraňa, Vodník, Nóbl dáma, Tajemství šéfa kuchyně, Ikarův pád, Šeherezáda, Dr. Jackyll Mr. Hyde, Zajatci času, Nespoutaná, Dobyvatelé nebes, Heavy metal na salaši, Půlnoční, Epitaf, část z Hrnečku smaž.
Sportovně jsem začal, sportovně i skončím. Na rozdíl od výsledku našich čutálistů bych večer strávený v Úmyslovicích považoval za vítězný. Pentagon udrželi nerozhodný stav, Rimortis dali dva krásné góly a komická vlastní branka Epitafu už nic nezměnila. A tak už se začínám těšit na květnové rimortisování v Hradci.
|
