Přiznám se, že o DYSMORPHII jsem se poprvé dozvěděl, až když mi Wayne oznámil, že jeho kapela MANTHAS nadobro končí a on s kytaristou Lukasem přechází k této smečce. Rozpad MANTHAS jsem náležitě obrečel, protože jsem vždycky byl jejich velkým fandou, ale život jde dál a nyní je tu DYSMORPHIA.
Abych ale nemluvil pouze o MANTHAS, kteří na debutu „Scream In My Face“ vlastně ještě vůbec nefigurují, tak musím zmínit ústřední dvojici, kterou tvoří bratři Kopejtkové. Zasvěcení si jistě vzpomenou na jejich předešlou kapelu SCIENCE FICTION, která dokonce před lety předskakovala MANOWAR v Plzni. Ačkoliv tenkrát měli celkem našlápnuto, tak se po nich slehla zem. Nutno říci, že i přes všechny ty krkolomné postupy a melodické vyhrávky mi zní DYSMORPHIA daleko vyspěleji a uceleněji. Komu vyloženě změna nejvíce prospěla, je zpěvák Martin Kopejtko. Jeho zpěv mi v SIENCE FICTION přišel celkem dost nepřirozený a dojem z poslechu mi kazil. Tady je to ale úplně něco jiného. Martin evidentně našel svojí polohu a jeho démonický zpěv do plíživého death metalu, který banda produkuje, naprosto sedne.
Největším neduhem debutového zářezu „Scream In My Face“ se může zdát určitá monotónnost. Deska si pluje na jedné vlně a žádné odchylky nedopustí, což se dá na jednu stranu u první nahrávky pochopit. Škoda jen, že svým způsobem v žádném bodě nevrcholí. Ač jsem Martinův zpěv chválil, tak si ale neodpustím rýpnutí, že by občas mohl vyzkoušet i jinou barvu hlasu. Celou desku totiž táhne v jedné tónině a občas to zní jako kolovrátek.
Ze skladeb bych vytáhl titulní „Scream In My Face“ a výbornou pecku „I Will Kill“, jejíž démonický refrén se nedá hned tak vyhnat z palice. Ostatní pecky o moc nezaostávají, ale jsou spíše průměrného charakteru.
Nějaké slovo bych také rád přidal k textům. Nemám natolik dobrou angličtinu, abych Martinovi rozuměl, ale názvy skladeb věstí hromadu klišé. Věřím ale, že Wayne přidá na nových věcech ruku k dílu a svými politicky zabarvenými texty rozšíří o nějakou tu stránku slovník kapely.
Poslední zmínku bych směřoval ke zvuku. Ten je zatuchlý, jak hnijící morče hluboko v pilinách. Nejdříve jsem s ním měl určité problémy, ale dnes si desku jinak představit neumím. Dává jí totiž určité charisma, takovou zvláštní atmosféru. Přesto to nemusí každému zrovna vonět, takže příště bych si s ním určitě víc pohrál.
„Scream In My Face“ se mi upřímně líbí, o čemž svědčí i fakt, že se v mém přehrávači v posledních dnech točí víc, než by bylo možná zdrávo. Jednoduše mi to sedlo a já se těším na vývoj této sympatické smečky. Nechci nijak shazovat kluky, co natočili tuhle desku, ale s „manthasáckou“ posilou to bude jistě velký vichr.
|
