Jedna věc je něco bezostyšně opsat. Kdo z nás to někdy v životě neudělal, že? Spousta lidí (potažmo kapel) to dělá dodnes. A já se už mnohokrát přiznal, že mi to zas tak moc nevadí. Alespoň je na co vzpomínat. A přitom je tak snadné opisovače pranýřovat a pak jim (po rozkošnickém tetelení se u stokrát slyšeného) blahosklonně odpouštět. Najít tenkou hranici mezi výraznou inspirací a naprostým vylámáním trezoru je čistě hraním si se slovy. Navíc, pokud se kapela oficiálně přiznává k tomu, z jakých zdrojů vychází, tak je přece nesmysl někomu zazlívat, že činí to, co se mu líbí. Jiná věc ovšem je, pokud k chlubení se cizím peřím ještě kapela nedokáže udržet na uzdě své nadšení z vlastní dokonalosti a velkohubě vypouští do světa hlášky o návratu do nejlepších časů Helloween a projev svého vokalisty suverénně přirovnává k výkonům Michaela Kiskeho.
Hlavní pozitivum řeckých Emerald Sun tkví v tom, že pravidla, která sepsali před dvaceti Helloween a která pomocí černobílých klapek dotvořili Stratovarius, beze zbytku dodržují. Díky technologickému vývoji a nastraženým slechům krajana a kolegy Roberta Dimitri Liapakise (Mystic Prophecy, Valley´s Eve), který se ve studiu ujal otáčení čudlíků, lze uznat, že produkce je na vynikající úrovni a je radost si tuhle fošnu po zvukové desce vychutnat. Stejně tak na instrumentálních výkonech nenajde člověk jedinou poskvrnku. A tak vlastně jediné napadnutelné tvrzení je ta zmínka o Michim. Ne, tenhle sedmihlásek není nedotknutelnou ikonou, ale srovnávání řeckého pěvce Jimmyho Santrazamiho s Kiskem je hodně silná káva. Nebýt přirovnání k Michealovi, snad bych ani nijak speciálně Jimmyho neřešil, i on splňuje to, co si power-speed metal žádá. Jen ve výškách vzpomenu častěji spíš na Uwe Heepena z Helicon, s jehož hlasovým zabarvením jsem se musel hodně dlouho srovnávat, než jsem ho dokázal vstřebat.
Z toho všeho tak nějak vyplývá, že Emerald Sun jsou velice schopní reprodukční umělci. Slabší článek je však jejich tvůrčí schopnost. A klidně bych mávnul rukou nad tím, že s lepidlem s prošlou záruční lhůtou slepují známá klišé a melodie. Už se mi dlouho nestalo, abych ve chvíli, kdy hodím na uši sluchátka a nasávám intezivně a systematicky atmosféru krůček po krůčku, jsem nejméně u poloviny skladeb (tedy především u těch, jejichž hrací doba vcelku zbytečně přelézá pět minut) toužebně očekával, kdy už skončí…
Nemíním dnes vyhledávat nejlepší chvíle. Emerald Sun umí přesvědčivě hrát jako Helloween, umí skvěle hrát i jako Stratovarius a když dojde na baladu, lesní bard Slepých strážců je ve střehu a může kynout novému blízkému příbuznému. Nechci Emerald Sun zatracovat, třeba časem najdou hrstku osobitosti. Zatím je to jen o kvalitním přehrávání cizích myšlenek. A tak mě napadá vzpomínka na poslední album domácích Scelet. Emerald Sun přichystali podobný dárek jako Scelet, jen ho zabalili do kvalitnějšího papíru. Ale originální mašli, jako u Scelet v podobě „Swan Song“ budete na tomhle albu hledat marně.
„Escape From Twilight“ je typickým produktem dnešní uspěchané doby. Pokud nenajdete čas a necháte album kolem sebe prosvištět jako fungující Pendolíno, určitě každého rychlomilce hudba Emerald Sun spolehlivě strhne. Pokud však najdete chvíli na intenzivní vstřebání, možná zjistíte, že i to, co jako ryzí zlato vypadá, se může stát pouhým kvalitním pozlátkem v luxusním balení.
|
