Tak přijíždí poslední kovboj, sombréro vmáčklé do čela…
Kam ještě Skid Row nestačili strčit ten svůj nadrzlý frňák? No jistě, i nepříliš dlouhá historie amerického národa nabízí charakteristické momenty, které lze s úspěchem vy(zne)užít. A tak vlaštovka, představující první moment, jenž mi z alba „Revolutions Per Minute“ uvízl v hlavě, má jedno křídlo z country peří a druhé s pořádným čírem. Skid Row plynule navázali na svojí minulost a kromě tradičního pestrobarevného a živelného rocku zmixovali i zemité domácí tradicionály se strhující punkovou silou. Ale podotýkám, že tento poměrně kontroverzní krok, je skutečně ucholapkou pouze na první kolo, jinak se totiž na albu dějí důležitější věci.
Jako by se Skid Row po „ne-neúspěchu“ s comebackovým „Thickskin“ uvolnili a povolili stavidla svojí energie. Na rozvážné a „zklidňující“ melodie hroší kůže nějak nezbývá na albu prostor a tak si na své přijdou ti, kteří si oblíbili chytlavost a nekomplikovanost skočné muziky. Poprvé za celou kariéru kapely můžu vynechat charakteristiku dobových a personálních vlivů na vyznění alba. Nový bicmen Dave Gara naskočil do rozjetého vlaku bez toho, aby se nějaká výrazná změna dala vypozorovat. Zpěvák Johnny Solinger se v řadách kapely už spolehlivě zabydlel a začíná na sebe strhávat pozornost. Nechci tvrdit, že dává zcela zapomenout na svého předchůdce, neboť Sebastian Bach pro mě v řadách Skid Row představuje nedotknutelnou ikonu, ale uvolněnost a radost, která z alba čiší, budí dojem, že tenhle chlapík působí ve Skid Row odjakživa. A poprvé od alba „Slave To The Grind“ mám pocit, že kapela nemá potřebu nikomu (ani sobě) dokazovat, že umí jít s dobou. A tak si Skid Row na „Revolutions Per Minute“ prostě dělají to, co se jim líbí a z čeho mají radost, šlapou na rychlostní pedál ostošest a vyhánějí své rychlostní otáčky za minutu (Revolutions Per Minute) takřka do maxima. Abych nepřechválil, do dokonalosti prvních počinů kapely ještě dlouhý krok chybí, na „Revolutions Per Minute“ se najdou i hluché momenty.
Skid Row dodržují už tradiční sázku na úderný úvod. Hutný otvírák „Disease“ asi jako jediná skladba na albu výrazně připomíná agresivní náladu alba „Subhuman Race“. Sladkou a svižnou ukřičenost doby „Slave To The Grind“ evokuje následující vypalovačka „Another Dick In Your System“. Nejpovedenější chvilku alba si vychutnávám ve skákavě skandovacím uvolněném refrénu a ležérní rockové vyhrávce v „Pulling My Heart Out From Under Me“. Chytlavý motiv, zplozený jakoby mimochodem levou zadní a tanečně houpavý rytmus působí jako balzám na duši. Vyrovnat se téhle skladbě dokáže snad jen jedovatá recitace a štiplavý street rock ve skladbě „White Trash“. Přitažlivě špinavý rock, vycházející odkudsi z tradic L.A. Guns či Guns n´ Roses s nenuceně elegantní pózou, spojující vše ramenatě americké s vševědoucím ušklíbnutím pubertálních (ač věkově vzdálení, ta teenegerovská nespoutanost ze Skid Row stále sálá) výrostků. Zmínil-li jsem hluchá místa, mám na mysli nevýraznou „Nothing“ a zmateně uspěchanou „Shut Up Baby, I LoveYou“.
Kolekci doplňte o coververzi skladby „Strenght“ od welšanů The Alarm, která na album zapadá jak klíč do zámku a už zmíněné country-punkovky „When God Can´t Wait“ a „You Lie“. Ta druhá se objeví i jako bonus, oživená foukací harmonikou. Možná tyhle dvě (tedy vlastně tři) skladby, zcela se vymykající klasickému náhledu na kovový svět, budou tím jazýčkem vah, jestli „Revolutions Per Minute“ přijmout anebo zavrhnout. Za sebe říkám, že mě Skid Row zase jednou spolehlivě baví. Žádný zázrak, prostě jen ryzí radost ze života dýchá z upřímně uvolněného alba.
Skid Row už asi svých patnáct minut největší slávy mají definitivně za sebou. Teď už se můžou bavit a dělat si, co uznají za vhodné. O to víc jsem v očekávání, co dokážou vymyslet příště. A jsem si ochoten vsadit na to, že se u toho nudit nebudu.
|
