Ještě dřív, než se pustím do samotné pitvy novinky nazvané „Waiting!“, musím jejím tvůrcům, brněnským Amortez, vyslovit uznání za jejich zodpovědný přístup k fanouškům i vlastní kariéře. Příprava na první regulérní CD, které by mělo v dohledné době (leden či únor příštího roku) začít vznikat, je vskutku důkladná a systematická. A tak po miniCD „Infernal Approach“ (a demu „Accidental Outcomes“, se kterým jsem neměl tu čest) přichází Amortez s další ochutnávkou, s EP „Waiting!“, které ještě vylepšuje pozitivní dojem, který ve mně kapela zanechala svým přiblížením se k peklu. Tedy, alespoň v rovině nehudební. Patřím k těm fanatikům, kteří si rádi vychutnávají takové maličkosti, jako promáknutý booklet s působivým obrazem a textovou přílohou a těší mě, že klukům z Amortez stojí za to důkladně se pověnovat těmto věcem i na čtyřskladbovém epíčku.
Se zvukovou náplní desky se to má podobně, stejně jako obálka, i vše, co lze technicky ovlivnit, je bezchybné. Jen s tím nejpodstatnějším, tedy se samotným hudebním obsahem, se nějak nemůžu vypořádat. Ovšem připouštím, že chyba je na mojí straně. Amortez mě totiž tentokrát zavlekli do hudebních končin, kam bych se asi sám dobrovolně nevydal a já trochu ztratil směr a orientaci. Jak jsem si zvesela popiskoval nad dílem minulým, nad dráždivým balancováním mezi melodickou chytlavostí a agresivitou, nad mistrovsky zvládnutým spojením hlasů skřípavého a zahuhlaného, jak jsem si liboval nad překvapivou barevností černé barvy, tak u „Waiting!“ trošku beznadějně narážím do brutální stěny, která nenechá prosvětlit temnou linii, ke které se Amortez přiklonili důkladněji, než na minulém počinu.
To, co mi na Amortez doposud šmakovalo nejvíc, tedy jakási nedbalost a lehkost, přitažlivě zlehčující invazivní náladu, je pryč a kapela tvrdě přešla do nekompromisního útoku. Ač se Amortez drží stále svého čertovsky černého kopyta se zatuchlým závanem kmotřičky zubaté a plynule navazují tam, kde skončili s minialbem „Infernal Approach“, je jejich posunutí blíž k hranicím brutality natolik důrazné, že přímou spojnici mezi deskou minulou a tou současnou nacházím jen v pasážích závěrečného „Waiting For Tonight“, kde výše zmíněné „osobní“ přitažlivosti (hlavně „rozverně“ ubzučená kytara a náznak uvolněné melodie) vylézají na světlo. A samozřejmě, že přitažlivě působí i zadumané a tajemné intro „Open Hearts“. V naprosté opozici pak stojí skladba „Infected Light – In Fact Of Night“, kde Amortez zbudovali naprosto neprostupnou a nemilosrdnou hradbu, ze které není, kromě občasné kytarové vyhrávky, úniku, která působí hodně jednotvárně a schematicky a která důrazně překračuje můj mentální práh bolesti. Intenzivní, masakrující nálada, při které černomilci, smrtibráchové či hudební agresoři radostně zamlaskají, já jsem zůstal vyplašeně stát na půl cesty.
Pokud snad máte z těhle řádků pocit, že s „Waiting!“ se nedá sžít, zapomeňte na něj. Předpokládám, že tohle je stav, do kterého Amortez podvědomě (a možná i vědomě) míří a kterého chtějí dosáhnout. „Waiting“ je hodně intenzivní záležitost a ač se ocitám na neznámém území, na rozdíl od jiných, podobně zabarvených spolků, jejichž nahrávky mě po několika rotacích uvrhávají do deprese či znechucení, „Waiting“ ve mně vzbuzuje zvědavost. S každým dalším poslechem sice znásilňuji vlastní hudební cítění a duši, ale ta chuť očuchávat vrata do pekla u mě díky Amortez sílí.
|
