Je v tom určitá symbolika. Před rokem (když malou chviličku počkáme) jsem na stránkách webu prohlašoval, že kromě hořických trubiček začnu hltat i informace o hořických Twilight Symphony. A ejhle, okřídlené lomikarovské do roka a dne zafungovalo a na svět vykoukla prvotina „One Year After“, tentokrát už s projasněným názvem kapely. Nevím, na kolik tahle kosmetická změna názvosloví souvisí se skutečností, že právě před rokem kluci řešili dilema, zda a kterým směrem se vlastně vydat. Z nabízených se variant vypadla ta se zpěvačkou (ač mě osobně se tahle kombinace hodně zamlouvala) a sestava se ustálila na dvou kytarách. To podstatné, čím na mě tehdy Twilight Symphony zapůsobili, tedy chytlavá dravá muzika z vod melodického klávesového metalu (no, proč to neříct rovnou, příznivci dávných časů Sonaty Arcticy by teď měli hodně ostražitě napnout ouška) a spontánní živočišnost, se naštěstí podařilo zachovat i pod značkou Symphony a ve velké míře přenést i na stříbrný kotouček.
Symphony nenabízí na albu „One Year After“ žádné převratné melodické nápady či objevné harmonické postupy, ovšem o to víc je jejich muzika funkční, čitelná a působivá. A hlavně, nejedná se o žádnou šuměnku, která vám z hlavy obratem vyprchá. Tak jak přirozeně melodie zaseknou dráp do vašich závitů, tak snadno se v nich zahnízdí natrvalo. Symphony velice smysluplně využívají klávesy, které sem tam utečou z dokonalé symbiózy s kytarami, tak, aby vykouzlily překvapivě dynamické momenty („One Year After“, „Frontiers Of Pain“, Enchanted“), sem tam na sebe strhávají zbytečně pozornost a trošku zavazejí („Coming Future“) v přímočaré jízdě, ale obecně vzato, jsou klapky prvním momentem, který vám šťavnatě zakroutí s boltci. Druhé velké plus pro Symphony je příjemně zastřený hlas zpěváka Michala Hlaváčka. Michal trošku trpí hietalovským komplexem, tedy pokud tlačí na pilu, drásá hlasivky a melodicky řve, dokáže do písní narvat neskutečnou energii a vášnivost. Naštěstí v téhle poloze stráví většinu desky. Jinak totiž jeho výlet do čistých rejstříků a zejména snaha zpívat („Down On My Knees“) na mě působí dost nejistě. A do třetice jsou Symphony velice silní díky syrovým, nenačančaným sborům, skvělému protikladu pesimistických textů a pozitivně nadýchané hudby a konečně i díky rafinovaně snadné předvídatelnosti, která pod očekávané (a také dostavující se) postupy schovává drobná překvapení.
Největší dojem na mě Symphony udělali v již zmíněné chytlavce „Frontiers Of Pain“, arktickou sonátou nejvýrazněji načichlými „One Year After“ a „Enchanted“ a v kontrastu lyrické pasáže s divokou střelbou v „Infinity“. Dost mě baví i ležérní ledabylost v „Behind The Cemetary Wall“, která jako by vypadla z hlavní spratkům z L.A. Guns. Na druhé straně u některých skladeb (a to i u těch pochválených) mírně zápasím se zbytečně natahovanou délkou skladeb a přes sluchovody nemůžu procpat pomalou „Down On My Knees“ (díky klišovitému klavíru a kulhajícímu zpěvu) a závěrečnou „Svítá“, která jednak potvrzuje fakt, že napsat smysluplný text v češtině tak, aby bez problému zapadl do pusy může být problém a jednak zdůrazňuje i to, že Michalův projev s pročištěním a ztrátou uřvanosti ztrácí i naléhavost. Možná jsou to už jen mé zkreslené iluze, ale stejně tak jako u kolegů Navar se nemůžu zbavit dojmu, že hradecké studio Music Hell, kde deska vznikala, poměrně otupilo ostří a zjemnilo divoký projev kapely.
Upřímně prožité, právem sebevědomé album, které si zaslouží uznalé poklepání na rameno. „One Year After“ je hodně ambiciózní záležitost a mě ohromně těší, že dospělá přesvědčivost, kterou (Twilight) Symphony předvedli naživo, funguje i ve studiu. A že u toho kluci tu a tam sekli nějakou chybičku? No, prosím vás, tyhle momenty Symphony (nezapomínejme, že se jedná o debut a tak klidně to oko přimhouřím) kompenzují takovou haldou povedené muziky, že v konečném součtu „One Year After“ řadím k jednomu z nejpovedenějších (a hlavně perspektivních) letošních domácích počinů.
|
