Tak tady se zastavil čas. Pretty Maids nikdy nepatřili mezi bůhvíjaké inovátory, stále si tlačili ten svůj metalický rock s příchutí hitparádových ambic a nejinak tomu je i u novinky „Pandemonium“, která se na trhu objevuje čtyři roky po předchozí „Wake Up To The Real World“. Právě po této desce Pretty Maids avizovali návrat ke kořenům (od kterých se podle mě nikdy neodklonili). Řeknu to prostě, „Pandemonium“ je jako kdyby vypadlo z osmdesátých let, potažmo začátku devadesátých let.
V té době měli také tito Dánové nejvíce síly. Stačí si vzpomenout jen na dvě nejstěžejnější alba - „Red Hot And Heavy“ (vzpomínáte na vynikající „Waitin´ For The Time) a „Future World“. Ty byly natolik identické, že si Pretty Maids nešlo splést s žádnou jinou kapelou. Přestože následující „Jump The Gun“ bylo asi nejúspěšnější, hudebně znamenalo určité změkčení soundu, což ale vyvážilo zase dvěma skvělými (a asi největšími) hity kapely - „Lethal Heroes“ a „Savage Heart“. Pak už si jen parta kolem ústřední dvojice Ronnie Atkins – Ken Hammer udržovala jakýsi standard. Někdy jí to šlo líp („Scream“, „Spooked“), jindy to bylo horší („Carpe Diem“, „Planet Panic“), nikdy ale nešla pod svou úroveň. A tento trend pokračuje i na „Pandemonium“.
Z části se „Pandemonium“ obrací k nejúspěšnější „Jump The Gun“. To zejména ve svých jemnějších chvílích, ve kterých jsou ale dnešní Pretty Maids nejpřesvědčivější. Jen si zkuste poslechnout v pořadí druhou „I.N.V.U.“ nebo následující „Little Drops Of Heaven“, což jsou naprosto chytré popmetalové skladby ve středním tempu s velice chytlavým refrénem. Ve tvrdších polohách, jako je třeba titulní „Pandemonium“, řezavá „Final Day Of Innocence“ nebo trošku až zbytečně usprintovaná „Cielo Drive“, zase Atkins s Hammerem míří ještě hlouběji do historie, ke kultovní „Future World“. Album ovšem obsahuje jediný pokus o modernější výraz. Pokus „Beautiful Madness“, který nevyšel. Také jedna z mála skladeb, která nemá hitové ambice.
Je jasné, že světové hitparády ani ten nejhitovější kousek z „Pandemonium“ bourat nebude. Ale zato se to poslouchá mnohem příjemněji, než kdejakých lamač dívčích srdcí. Pretty Maids v podstatě nahráli desku, která jim šla přímo od srdce, ať si to poslechne sto nebo milion lidí. Jim už je to jedno. Umí hrát, mají nadhled a po třiceti letech ještě i dobré nápady.
|
