Dávno, dávno tomu, co jsme měli naposledy možnost poslouchat nějaký nový výtvor Accept. Za těch čtrnáct let od poslední desky „Predator“ uteklo v řekách mnoho vody a rocková scéna se několikrát změnila k nepoznání. Poté, co ji skoro pohřbil nejprve grunge a potom elektronická a taneční hudba, vstala s nu-metalovými kapelami jako Fénix z popela. Znovu spolu s nástupem kytar na počátku desetiletí se začaly vracet na scénu také prachem dávno zapadané legendy. I když to ještě před pár lety vypadalo nepravděpodobně, máme tu dnes i znovuzrozený Accept. Přestože bez svého poznávacího znamení (zvířecího rykotu Uda Dirkschneidera), jsou němečtí oceláři zpátky na startovní čáře a s deskou „Blood Of The Nations“ se znovu pokusí dokázat, že, ač pánové v letech, do starého železa ještě nepatří. Povedlo se?
Co si budeme povídat, Accept nikdy moc svůj styl neměnili. Můžeme sice poukázat na drobné korektury zvuku v případě „Eat The Heat“ (směrem k mainsteramu) a „Death Row“ (k větší metalové hutnosti), ale ve své podstatě to vždycky byl „jen“ acceptovský hevík. Takže co jiného se dalo čekat od desky „Blood Of The Nations“. Teď šlo jen o to, jak silné se podařilo tentokrát napsat skladby. Nejsem moc velký příznivec velkohubých reunionů, kdy skupina vydá desku, aby se mohla vypravit na turné, kde omele své staré hity a vydělá na tom prachy. Tak (ať si každý říká co chce), to bylo i při prvním comebacku Accept na počátku devadesátých let. Němci tehdy vydali desku „Objection Overruled“, která se nemohla měřit s klasiky z osmdesátých let a další dvě alba „Death Row“ a zoufalá „Predator“ jen daly kapele ránu z milosti.
Dnes je situace jiná. Samozřejmě vůně peněz bude rozhodně mít svou váhu. Ale už jen při pohledu na sestavu, kde chybí zmíněný Udo, je jasné, že prachy v tomto případě nebyly to nejdůležitější. Uda nahradil Mark Tornillo z amerických TT Quick, jejichž jméno dnes už znají jen znalci a sběratelé. Komerční lákadlo tedy nebyla až tak vysoké, jako kdyby v sestavě byl Dirkschneider. Zbytek kapely víceméně koresponduje s jejich nejslavnějším obdobím.
A právě na tohle období se hlavní skladatelská dvojice Wolf Hoffmann – Peter Baltes spoléhá nejvíce. „Blood Of The Nations“ totiž zní, jako kdyby navazovalo například na „Restless And Wild“. Žádný náznak progrese, žádné moderní postupy. Ale na druhou stranu, chtěli byste na desce Accept slyšet rap? Hned úvodní „Beat The Bastards“ má v sobě všechny aspekty tvorby Accept. Ostré tempo, hutný riff, nosný refrén a štěkavý vokál. Tornillo skučí, svíjí se, šplhá do výšek, které by mu učitel zpěvu nedoporučoval, plive a prská. Někdy až zaskočí jeho podobnost s Udem. Ovšem nelze říct, že by Dirkschneiderův výraz kopíroval. Tornillo má vlastní styl už od osmdesátých let a jeho projev, dovolím si kacířsky říct, je barvitější než Udův.
Novinka sbírá všechny nejlepší momenty z historie Accept. Nelze nepřeslechnout některé motivy, které se na jejich deskách opakují už po několikáté. Jenže Accept na to mají patent. Třeba na mohutné vokály v „Teutonic Terror“ nebo na linku refrénu v „Time Machine“. Jsou tu veškeré poznávací prvky kapely, takže jediné, co zde opravdu chybí, je moment překvapení. Všechno je až moc hrané na jistotu, až máte trochu pocit, že se Hoffmann a spol. bojí udělat krok kousek stranou, aby neodradili byť jen jediného příznivce.
Přitom album obsahuje opravdu slušné věci. Třeba úvodní „Beat The Bastards“, singlovka „Teutonic Terror“, titulní skladba, ostrá „Lock And Loaded“ nebo pomalá „Kill The Pain“, která svou atmosférou připomene dvě instrumentálky, které svého času zavírali desku „Death Row“. Obsahuje ale taky zbytečné věci, jako je nevýrazná „New World Comin´“ či „Bucketful Of Hate“. Ve výsledku se dá říct, že „Blood Of The Nations“ je povedená deska, rozhodně víc, než jakákoliv postcomebacková v devadesátých letech. Neotřesitelný status čtveřice „Breaker“, „Restless And Wild“, „Balls To The Wall“ a „Metal Heart“ ale zůstal nepokořen. I Tornillo byl dobrá volba. Uvidíme jen, jak jej vezmou fanoušci, kteří koncem osmdesátých let skoro ukamenovali Udova nástupce Davida Reece. A taky uvidíme, kam se Accept hne dál. Další reminiscence na osmdesátá léta už by nemusela být tím pravým ořechovým. Teď to ještě prošlo...
|
