V dubnu 2004, kdy se na pultech objevil první díl „The Neon God“ s podtitulem „The Rise“, už měl Blackie Lawless nachystaný i díl druhý. Jak napovídal jeho název - „The Neon God: Part 2 – The Demise“ bylo jasné, že se bude jednat o přímého pokračovatele prvního alba. To hned po vydání potvrdil i samotný principál Lawless, na kterého se už v té době sypaly komentáře k „The Rise“, které byly ovšem ponejvíce vlažné a poukazovaly na nedostatečnou sílu předkládaného materiálu. Proto se nedalo čekat, že by dvojka Neonového boha dopadla jinak. Rázem se pro řadu fanoušků stala „The Demise“ jen albem, které prostě někdy vyjde a v zásadě se na něj nečekalo.
Dvojka „The Neon God“ vyšla ještě téhož roku (stále jsme v roce 2004) a to přesně 28. září. Že by se deska nějak odchylovala od svého předchůldce, to už důrazně během letních rozhovorů dementoval sám Lawless, takže žádné překvapení se také nečekalo. A ono se také nekonalo. Posluchače možná trochu překvapil lepší zvuk, který na „jedničce“ byl skutečně slabý, ovšem ani v případě „The Demise“ se Blackie nijak skladatelsky nevytáhl. Je zde jasně patrné, že skladby vznikaly ve stejném období, které ovšem pro Lawlesse nebylo tím, kdy by byl na vrcholu svých tvůrčích sil.
To je znát hned z otvíráku „Never Say Die“, který je svým opakovaným sloganem možná úplně nejslabším úvodním kouskem všech desek W.A.S.P. Prostě rozhodně nic, co by vyrazilo dech a co by jasně naznačilo, že „jednička“ byla teprve překrm a to pravé přijde právě teď. Nepřišlo. Kapela na „The Demise“ poprvé zvedne hlavu v silné „Clockwork Mary“, kde si Blackie pohrál s kontrastem pomalého, baladického začátku a následného rozjedu v heavymetalovém hávu. Poté se ještě snaží držet prapor vysoko a daří se mu to ve skladbách „Tear Down The Wall“ a pravděpodobně v nejlepší „Come Back To Black“, kde se objevuje i hymnický refrén, který ze skladby dělá asi největší hit alba.
Jedinou baladickou vložkou je tentokrát (kromě zmíněného úvodu „Clockwork Mary“) dvouminutová „All My Life“, která se ovšem s klasickými kousky „Hold On To My Heart“ a „Keep Holding On“ a ani s „What I`ll Never Find“ z prvního dílu rovnat nemůže, přestože Blackie v ní předvádí takřka životní pěvecký výkon. Nakonec úplně nedokáže zaujmout ani závěrečná třináctiminutová (!) „The Last Redemption“, která by sice ráda byla novou „The Great Misconceptions Of Me“, ale bohužel zde opět selhává songwritting, kterým Blackie v roce 2004 nebyl schopen obsáhnout třináct minut bez toho, aby skladba nezačala nudit.
S „The Demise“ je to v podstatě podobné jako s „The Rise“ I když druhý díl je, díky malému množství baladických míst, považován za tvrdší a zvukově dotaženější, nápady na něm jsou možná ještě o něco slabší než na „jedničce“. Obě desky se následně s velkým úspěchem, ve který Lawless ve skrytu duše doufal, nesetkaly a přestože je někteří fanoušci považují za díla skoro rovná „The Headless Children“ a „The Crimson Idol“, jejich úrovně nedosahují ani v nejmenší. Celkově i v diskografii W.A.S.P. se oba díly „Neonového boha“ krčí v zadních řadách. Navíc v kapele dochází k personálnímu rozvratu, kdy ihned po vydání „The Demise“ znovu odchází bubeník Frankie Banali, který se vrací k reaktivovaným Quiet Riot, se kterými natočí labutí píseň Kevina DuBrowa, album „Rehab“. Na pár týdnů se vrací Stet Howland, ovšem jeho místo brzy zaujme mladík Jeremy Spencer. Ten si nakonec padne do noty s Darrellem Robertsem natolik, že koncem roku 2005 oba odchází, aby založili dnes komerčně megaúspěšné Five Finger Death Punch.
|
