Starý pes stále kouše, i když jeho docela ostré zuby už částečně otupil čas… Ovšem i tak je Alice Cooper jeden z nejspolehlivějších rockerů staré školy a i když v novém tisíciletí už nezažívá takový mohutný rozmach jako v minulém století, dá se o něm stále mluvit jako o jistotě. Pravda, autorskou desku vydává až po šesti letech, ale mezitím stačil uvést v život svůj velmi zajímavý projekt Hollywood Vampires, kde mu záda kryje až neuvěřitelný kytarový tandem Joe Perry z Aerosmith a slavný herec Johnny Depp. Kromě nich k základní sestavě patří i basista Guns N`Roses Duff McKagan a bubeník Matt Sorum (ex-The Cult, Guns N`Roses, Velvet Revolver). Prostě rocková smetánka k pohledání. Letos ale Hollywood Vampires po dvou hektických letech odpočívají a proto nadešel čas na to, aby se Cooper konečně zase opřel do své sólové kariéry.
O té se nedá říct, že by v posledních letech paběrkovala, ovšem ani tak nelze mluvit o tom, že by Cooper byl na svém vrcholu. Ten si prožil už dvakrát. Jednou v sedmdesátých letech, kdy jeho desky „School`s Out“, „Billion Dollar Babies“ a „Welcome To My Nightmare“ dosahovaly vrcholků americké hitparády a sám Cooper byl považován (samozřejmě i se svou teatrální show) za jednoho z nejinspirativnějších umělců své doby. Podruhé vystoupal na vrchol na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy mu alba „Trash“ a „Hey Stoopid“ zajistila nejen pozornost tehdejších teenagerů, ale i řadu dodnes uznávaných hitů. Zajímavou etapu si zpěvák prožil i v dobách desek „Brutal Planet“ a „Dragontown“, kdy se vrhl na experimenty s industriálním metalem, ovšem od alba "Eyes Of Alice Cooper“ jede všechno skoro až v sedmdesátkových kolejích (samozřejmě vše opatřeno soudobým zvukem), které jsou už ale dnes mnohem méně vzrušující, než tenkrát.
Se šest let starou deskou „Welcome 2 My Nightmare“ zaznamenal Cooper návrat do první třicítky americké hitparády, ale jinak o nic výrazného nešlo. Pokus o vytvoření druhého dílu slavné „Welcome To My Nightmare“ na určitých místech selhával a celkově lze desku i s odstupem času hodnotit jako jen velmi lehce nadprůměrnou. Chřestění starými zbraněmi tehdy tedy nevyšlo. Tentokrát, v případě novinky „Paranormal“ se až o takový návrat do sedmdesátých let nejedná, přestože se novinka pohybuje v jasných intencích mistrovy pozdní tvorby.
Hvězdné časy „Trash“ a „Hey Stoopid“ jsou pryč a dnes je už v kontextu Cooperovy diskografie lze vnímat víc jako sympatickou odbočku, než jako charakterizující desky, novinka pak nabízí „jen“ další album do řady tohoto bezmála sedmdesátiletého umělce. Nijak zvlášť sice nenavazuje na šest let starou poslední desku, ale lze ji směle zařadit mezi desky z minulé desetiletky. Je to dobře nebo špatně? Jak se to vezme. Dobře rozhodně proto, že se zde objevuje obvyklý kvalitativní standard a několik velice silných nápadů. Špatně zase proto, že zde není pocit vzrušení a ani žádný naprosto jasný (chtělo by se říct stadiónový) hit.
V případě „Paranormal“ je rozhodně silnější první polovina alba. To startuje vcelku volně titulní skladbou, která má velice silnou (ovšem, zdá se, že trochu nepůvodní) melodickou linku, která z ní dělá takřka největší hit alba. Na tomto místě se sluší připomenout, že v této věci hraje jeden ze dvou hvězdných hostů, kteří se na albu objevují, a to basista Deep Purple Roger Glover. Titulní věc tedy nastavila určiou laťku a tu Cooper v dalších skladbách nepodlézá. „Dead Flies“ je celkem sympatický ostrý hardrockový kousek a následující „Fireball“ a „Paranoic Personality“ lze rozhodně řadit k vrcholům alba, přestože se nejedná o prvoplánovité hity. Ovšem o to více mají obě skladby v sobě neklidnou a vzrušující atmosféru.
Velmi dobře vyzní i „Fallen In Love“ s druhou hostující hvězdou, frontmanem ZZ Top Billym Gibbonsem a hned další ostrou (dalo by se říci až motorkářskou) „Dynamite Road“. Ovšem s následující „Private Public Breakdown“ jde úroveň trochu dolů a začíná padat řetěz. Následující „Holy Water“ s osvěžující dechovou sekcí se ještě vytáhne na úroveň úvodních skladeb, ale „Rats“ nebo „The Sound Of A“ už postrádají stěžejní myšlenku, která by z nich dělala výjimečnější věci. Ale i tak na těch méně nápaditých skladbách lze ocenit, s jakou energií k nim Cooper přistupuje a že vzhledem k jeho věku nezní nijak zatuchle a dědkovsky.
„Paranormal“ pravděpodobně potěší fanoušky více než předchozí „Welcome 2 My Nightmare“, i když se pochopitelně o nejlepší dílo jeho diskografie nejedná. Ale není to rozhodně deska, za kterou by se Cooper v budoucnu musel stydět. Prostě takový lepší standard jeho posledních let.
|
