Od té doby, co se přelomilo tisíciletí, tak němečtí Pink Cream 69 už se do studia kdovíjak rychle nehrnou. Kapela, která byla a je plná nepřehlédnutelných jmén rockové scény. Kapela, jejímž jméno by se dalo použít jako synonynum pro soudržnost, vždyť za třicet let existence došlo pouze k výměně Davida Readmana za Andiho Derise (vzpomene si dneska ještě někdo na to, že současný frontman Helloween získával ostruhy právě u PC69?), Chrise Schmidta za Kostu Zafirioua na bubenické sesli, znáborování druhého kytaristy Uweho Reitenauera a krátkodobému koketování s Doogiem Whitem při procesu hledání zpěváka před ulovením Davida Readmana. Kapela, která si po bouřlivém období a hledání sebe sama v polovině devadesátých let vytvořila svůj nezaměnitelný styl a výraz a toho se bez nějakých zásadních změn vytrvale drží.
Taková je i charakteristika jejich nejnovějšího alba „Headstrong“. Které ani v nejmenším nepřekvapí, ale příznivce kapely, potažmo hard rocku, velmi potěší. Kompletní desítka skladeb má přesně takový švih, energii, výraznou melodii, skvělé provedení i potřebnou špetku chytlavosti, na jaké jsme od Pink Cream 69 dávno zvyklí. Davidu Readmanovi to opět skvěle zpívá, kytarové harmonie, riffy, vyhrávky i sóla (ta se v řadě skladeb stávají velmi výraznou dominantou) jsou naprosto luxusní, v rytmice je ohromná kupa života, kooperace sborů a sólového zpěvu je nesmírně šťavnatá. Z tohoto pohledu člověk snadno mávne rukou nad skutečností, že Pink Cream 69 nemají potřebu (ale to není vlastně jen záležitost letošního alba) psát (či mladicky prožívat) tak animálně chytlavé pecky, jako byla třeba „Break The Silence“, či „The Spirit“. Ostatně právě na koncertním provedení (které tvoří druhý disk novinkového alba) druhé jmenované je znát, jak důvtipně si kapela skladby přizpůsobuje svému vyzrálému přístupu a současné formě. Z tohoto pohledu bych vsadil zejména na nejživější položku „No More Fears“ (a zase si všimněte těch živočišných kytar), či hodně dynamickou šlapavku „Walls Come Down“ se skandovatelným refrénem. Stejně tak silní jsou Pink Cream 69 nejen v údernosti, ale i v intimnějších prožitcích, kde zejména až písničkářská (v refrénu dobře vyhrocená) „Man Of Sorrow“ s lehoučkým rozvážným kytarovým sólem, či závěrečná, dokonale zklidňující „The Other Man“, zůstanou v hlavě hodně dlouho.
Pink Cream 69 jsou sví a své třicetiny slaví velmi důstojným způsobem. Díky té cestě a vývoji, kterým prošli, bych si je dovolil pasovat do luxusního trojlístku hard rockových kapel spolu s Europe a Bon Jovi. Pink Cream 69 sice ve svých raných dobách neměli tak výrazný vliv na hudební scénu jako jejich jmenovaní kolegové, nicméně po určitém vybouření se vyzráli a vyrostli do spolehlivé hard rockové jistoty. Jejich nevýhodou je to, že při kombinaci přirozeného držení se svého kopyta a síly většiny alb z jejich diskografie je nesmírně obtížné vyhnout se konstatování, že Pink Cream 69 už mají na kontě lepší desky i větší hity. To nic ale nemění na tom, že kluci opět přichází s velmi silnou, vyzrálou a maximálně přitažlivou hard rockovou kolekcí, která sice možná už úplně nezdvihne ze židle, ale rockovou duši dokonale pohladí.
|
