Na začátku druhé poloviny devadesátých let se Slaughter svými energickými koncerty (tenkrát ve společnosti Kix a Warrant) drali na vrchol nejen své tvůrčí kariéry, ale i celkového hairmetalového hnutí. To sice bylo v troskách, ale zbytky fanoušků byly tehdy Slaughter plně oddáni (po mnoha zklamáních z toho, že další kapely z tohoto ranku připravili desky poplatné době a trendům), protože to byla právě tahle čtveřice z Las Vegas, která v té době nesla prapor stylu hrdě a nejvýše. „Fear No Evil“ nakonec atakovalo zlatou metu (fakt, že by jí kapela dosáhla se nikdy nepotvrdil) a pro hair metal se stalo manifestem doby. Vypadalo to, že i přes nepřízeň komerčních rádiových i televizních stanic a velkých vydavatelských společností se Slaughter cítí jako ryba ve vodě. „Nevadí nám hraní v menších sálech,“ říkal basista Dana Strum, „protože kapela si užije kontakt s publikem. To nás baví, proto pokračujeme.“
Kapela, povzbuzená výborně přijatými koncerty, proto brzy nastoupila do studia a jejich firma CMC International je plně podporovala, jelikož se pro ně Slaughter stali jednou z priorit. Přípravy tak začaly vlastně ještě v době, kdy dobíhalo turné k předchozí desce. V té době se také stala jedna věc, která byla pro pozdější léta kapely skoro až životně důležitá, přestože si to tenkrát nikdo neuvědomoval. Několik koncertů totiž se Slaughter odehrál i tehdy vyhozený zpěvák Mötley Crüe Vince Neil, který se ale se svou kapelou jednoho večera poštěkal natolik, že jej všichni muzikanti opustili. A v tu chvíli nastoupili Slaughter, kteří (samozřejmě vyjma zpěváka Marka Slaughtera) posloužili Neilovi jako doprovodná kapela. Tou jsou vlastně dodnes a to je fakt, který už dlouhá léta brání najít kapele společnou řeč a vyplodit další album.
Všeobecně se čekalo, že Slaughter budou pokračovat tam, kde skončili se svou minulou nahrávkou. Jenže oni byli tehdy při velké chuti a chtěli si vyzkoušet i jiné směry, přestože to mohlo znamenat odliv i těch fanoušků, kteří s nimi drželi přes nejhorší časy. Právě proto „Revolution“ zůstává v diskografii Slaughter nejméně typickou deskou, i když samozřejmě veškerá poznávací znamení byla zachována. Kapela ale tenkrát chtěla zkusit i odlišné vlivy, jiné postupy a nové, například i elektronické prvky. Základ byl sice klasicky slaughterovský, rozuměj rock n`rollový, ale řada dalších vlivů, ať už ze světa popu, psychedelie, blues nebo i punku z desky dělají album velice pestré. Bohužel místy až nesourodé…
Překvapení přijde ihned v úvodní „American Pie“, která po takových otvírácích, jako byly „Reach For The Sky“ a „Live Like There`s No Tomorrow“ zní velmi krotce, nezakrývá své insiprace v popu a glam rocku sedmdesátých let a staví nepokrytě na tanečně nasamplovaných bicích. Skladba samozřejmě svou kvalitu má, ale jako start desky působí až moc odvážně a experimentálně. Podobně je laděná i následující „Heaven It Cries“, která se vznáší v šedesátkovém oparu psychedelie a jakési formy art rocku. Klasická tvář kapely proto poprvé na posluchače vykoukne v „Tounge N`Groove“, ale ani zde nemůže být fanoušek plně spokojený, protože ona skladba je jen odvarem podobně znějících věcí z minulé desky a naprosto přehnaný, afektovaně ječený refrén také nemůže ucho plně uspokojit. Nakonec se úplně nevyvedla ani balada „Can We Find A Way“, která je jen unylým kouskem, kdy posluchač vzpomíná na podobně laděné, avšak mnohem záživnější věci. Start desky se tedy zrovna nepovedl…
Ale od „Stuck On You“ je jako mávnutím kouzelného proutku všechno jinak. Kapela je najednou plná energie, ve zmíněné skladbě sází jeden šťavnatý riff za druhým, který korunuje vydařeným refrénem s nezvykle nízko položeným Markovým zpěvem. V tu chvíli jsou Slaughter už opět ve formě, v jaké se prezentovali na minulém albu. To dokazuje nejen riffová titulní věc či velmi dobrá balada "Hard To Say Good Bye", ale především asi úplně nejlepší skladba celé kariéry Slaughter - „Heat Of The Moment“, pulzující, spíše pomalá skladba, která staví na rozostřených kytarách, které kontrastují sólům a naprosto přesvědčivému přednesu zpěváka. Nic tak silného už se kapele (ani jejímu frontmanovi) nikdy předložit nepodařilo.
Klasická „Rocky Mountain Way“ od Joea Walshe může sice trochu působit jako vycpávka, ale kapela jí přednáší s lehkostí, když kytarista Tim Kelly cituje její klasický riff s energií sobě vlastní. Nakonec ji ale zastíní následující „You`re My Everything“, která je tím nejtypičtějším kouskem, sice pošilhávajícím po kytarovém popu, ale její melodie je natolik nakažlivá, že se ihned stává jedním z vrcholů desky. Přesvědčivě pak působí i závěrečná, divoká „I`m Gone“, která na příštích koncertech měla být jasnou tutovkou.
Těch koncertů ale nakonec moc nebylo… Přišel totiž nešťastný 5. únor 1998. Toho rána kytarista Tim Kelly jel se svým vozem po dálnici do města Bagdad v Arizoně, když jej z jeho jízdního pruhu smetl několikatunový kamion. Ani okamžitý transport do nemocnice v Bagdadu nebyl nic platný a kytarista ještě týž den podlehl devastujícímu poranění hlavy. Slaughter se v ten okamžik se skřípěním zastavili na místě… Tim Kelly byl pochován na Saint Ignatius Cemetery v Pennsylvanii. Bylo mu teprve 38 let.
|
