Kytarista Richie Sambora bude navždy spojován s Bon Jovi. Byť v současné době není členem kapely, o důvodech rozchodu se příliš nemluví a sám Richie svůj potenciální návrat do Bon Jovi úplně nezavrhnul (a poslední album Bon Jovi dokazuje, že kouzlo, na kterém tahle parta vždycky mohla stavět, stálo převážně na jiskřivé chemii mezi principálem a právě Richiem Samborou), už v minulosti jasně předvedl, že může být i samostatnou jednotkou, která se svojí vlastní hudbou snadno obstojí. Asi nejpřesvědčivějším (což ve značné míře vychází z určitého momentu překvapení) důkazem tohoto tvrzení je jeho první sólové album „Stranger In This Town“. Krátce poté, kdy v pauze po dlouhém turné k albu „New Jersey“ Richieho parťák Jon Bon Jovi představil hodně nablýskanou kolekci „Blaze Of Glory“, přišel Richie s poměrně niterní kolekcí (byť samozřejmě na spojnice s tvorbou Bon Jovi došlo), ve které se naplno projevil jeho vztah k blues.
Kontrast mezi velkolepostí projektu „Blaze Of Glory“ a Samborovým „Stranger In This Town“ umocnilo i personální složení ansámblu, se kterým dal Richie Sambora svou nahrávku dohromady – společnost mu dělali jeho parťáci z Bon Jovi David Bryan a Tico Torres, které doplnil basák Tony Levin a prakticky jediným významnějším hostem na albu se stal Eric Clapton, autorsky vypomohl právě David Bryan, Richieho bývalí spoluhráči Tommy Marolda a Bruce Stephen Foster, v autorském týmu jsou uvedena i jména Jon Bon Jovi, Desmond Child a Diane Warren – právě těmito jmény jsou provázány uzlíky ke jménu Bon Jovi.
A nebýt této spojnice, bylo by možné „Stranger In This Town“ označit jako velmi působivé, přesto vyloženě nehitové (alespoň z komerčního hlediska) album. Vrcholem této nehitovosti je hned úvodní „Rest In Peace“ – díky své dějové minimálnosti v se podstatě jedná o nesnadno prostupné dlouhatánské intro se začouzenou tajemnou atmosférou, línou kytarou a odhalením toho, co bylo víc než naznačeno už u Bon Jovi, totiž skutečnosti, že kromě nesmírně šikovných prstů má Richie i velmi podmanivý hlas, se kterým dokáže dokonale pracovat. Díky plynulému provázání s následující „Church Of Desire“ skvěle vynikne uvolňující zlom do této (v kontextu alba skoro až pop-rockové) melodičtější skladby, ve které zní Richieho hlas velice hravě, odlehčeně a (tak jako na většině alba) sólující kytara z ní dělá malé dobrodružství. Jednou z nejzásadnějších skladeb téhle desky je titulní posmutnělá bluesovka, pocitově nesmírně bohaté (ať už jde o stoprocentní přesvědčivost ve variabilním zpěvu anebo v kytarovém malování, zážitkem je i sledování detailů u Richieho spoluhráčů) vyznání, zasněný kytarový úvod v následné „Ballad Of Youth“ trošku klame tělem, v uvolněné melodičnosti, do které skladba vytryskne, se poprvé projeví hitovost do té doby stálého Samborova působiště. Oduševněle zklidňující „One Light Burning“ ideálně připraví půdu pro druhý bluesový vrchol alba, ve kterém se Samborovi vydařil povedený kousek, když ve skladbě, věnované jeho oblíbeným kytaristům si sólo vystřihnul jeden z nich - Eric Clapton. Na syrově chytlavý hard rock Richie zacílil v kousavé „River Of Love“, na sentiment a sametový Richieho hlas sází přemýšlivá „The Answer“, zklidňující akustické finále celého alba.
Není náhodou, že do předchozího výčtu nezapadly skladby „Rosie“ a „Father Time“ (a netvrdím, že důvodem je tradiční „to nejlepší nakonec“, na to je tahle kolekce silná ve všech svých bodech, spíš je nezanedbatelný autorský vklad Desmonda Childa). Právě tyhle dva kousky mají nejblíž ke komerčnímu pojetí hudby Bon Jovi (byť bych skutečně v jejich zařazení nehledal nic prvoplánového), svižná „Rosie“ pracuje s velmi chytlavou melodií a energickým Samborovým projevem, baladickou a velice emotivní „Father Time“ možná i Jon Bon Jovi ve skrytu duše mohl Richiemu závidět.
Nejpřitažlivějším momentem na téhle desce je skutečnost, že Richie Sambora ani v nejmenším nehrál na efekt, vsadil na muzikantskou duši a upřímnost, i když se úplně nevzdal pouta ke své štědré a populární domovině, nabídl úplně jiný pohled na své muzikantské cítění, a i když nejsilnější ingrediencí alba je blues, nemusí být člověk příznivcem tohoto stylu, aby jej deska plně zasáhla. „Stranger In This Town“ je velice silnou kolekcí. A ačkoliv se Sambora k sólové tvorbě ještě vrátil (a vždycky to stálo za pozornost), tento svůj magnum opus se mu už překonat nepodařilo.
|
