Ke vzniku slavných metalových kapel mnohdy vedly nejrůznější osudové cesty. Putování po historických stopách německého spolku Primal Fear kupříkladu není možné začít bez zmínky o veličinách Gamma Ray a Sinner. Z těchto uskupení totiž vzešli zakládající členové Prvotního strachu, tedy jednak zpěvák Ralf Scheepers, jenž byl po odchodu z Paprsků a kvůli následnému neúspěšnému konkurzu na přední post své nejoblíbenější kapely Judas Priest nucen hledat nové útočiště, jednak kytarista Tom Naumann a zejména Mat Sinner. Právě tato zvučná a zavedená jména měla za následek, že se z Primal Fear – na rozdíl od Sinner nebo partě Tyran´Pace, ve které Scheepers startoval kariéru – staly téměř okamžitě nové hvězdy metalového nebe.
Stalo se tak v únoru před rovnými dvěma dekádami, kdy pod štítem labelu Nuclear Blast vyšel eponymní debutový zářez. Kapela, ve které krom zmíněných pánů účinkoval ještě bicmen Klaus Sperling, nefungovala ještě ani půl roku a už měla na kontě první album, což svědčí o funkční chemii mezi jednotlivými členy a pohodovém nahrávacím procesu, kdy do sebe vše zapadalo jako kousky dětského puzzle. Nešlo samozřejmě o nahodilý úspěch, vysoko-oktávový rozsah hlasu Ralfa Scheeperse byl – zejména fanouškům Gamma Ray - dobře znám, stejně známá byla Sinnerova schopnost napsat úderné a funkční rock-metalové riffy. V případě Primal Fear pak tyto umělecké devízy rozkvetly v rozmanitou louku nápadů, na které se z dnešního pohledu skví opravdu velké množství nádherných žánrových exemplářů.
V podstatě každé album kapely takové poklady ve větší či menší míře nabídlo, některé z nahrávek pak obstojí v celé hrací době a jako takové se v metalografii Primal Fear tyčí s neotřesitelnou pozicí a trvale si užívají obdiv široké fanouškovské základny. Nicméně zrovna u stejnojmenného debutu je situace malinko složitější, někteří na něj nedají dopustit, jiní toto album řadí až za zmíněné „pomníkové“ desky jako „Nuclear Fire“, „Seven Seals“, ale i za počin „Delivering The Black“ z roku 2014, jenž si mezi studiovými bratříčky vydobyl nečekaně silný status. Ani já k prvotině kapely nezastávám zcela jednoznačný postoj, část mých dojmů ovlivňuje nostalgická patina plynoucí ze vzpomínek na poslech kazety v době vydání desky, střízlivější rozumový náhled ovšem nemůže ignorovat několik méně zábavných okamžiků, jež se na nahrávce vyskytují.
Tedy právě takových, které vycházejí z nejtužších metalových klišé, v nichž se dokola opakují dřevnaté riffy a hlavně nevýrazně vyřvávané refrény. Když se tato nešťastná kombinace sejde, skladba automaticky zapadá do nepřehledné změti jí podobných a vůbec se proto nedivím Matovu vyjádření, že si v současnosti již není schopný zapamatovat, jestli daný riff už někdy v minulosti náhodou nenapsal. Odpověď je jednoduchá, ke kompoziční repetici docházelo už na prvních albech kapely, přičemž základ vycházel z provařené heavíkové školy let osmdesátých, prezentované ikonami jako Judas Priest, Riot nebo Accept. V hudbě Primal Fear se ale spíše setkáme se situací, kdy song velmi slibně začíná, sólová část je precizní, ještě bridge baví, avšak refrén nikoli. Právě jako v případě úvodní položky „Chainbreaker“, která šlape jako hodinky, s výjimkou mdlého chorusu. Do podobné kategorie můžeme zařadit také kusy „Battalions Of Hate“ a "Running In The Dust", kde ovšem leccos vynahrazuje umanutě ječící, či naopak do pěvecké nástavby jemně ponořený Scheepers. Píseň "Dollars" pak nezachraňuje ani refrénové okolí, a proto platí za nejslabší počinek celého playlistu.
Mezi skladby, kterým ústřední část nepodkopává nohy, patří rozvážně plynoucí a svobodomyslná „Promise Land“, závodními okruhy rozhicovaná "Formula One", polobalada „Tears Of Rage“ s nečekanými, ale o to působivějšími klávesovými vstupy, nebo naopak rozjuchaná rock´n´rollová coververze „Speedking“ (originál od Deep Purple), která připomíná zábavné hrátky alba „Insanity & Genius“ z Ralfova bývalého působiště. Na fošně „Primal Fear“ ovšem nalezneme i výše zmíněné zdobící perly, které neztratily nic ze svého lesku ani po dvaceti letech. „Silver & Gold“ startuje šmrncovní Ralfovo frázování a stejně dynamická rytmika, jejíž zábavnost se definitivně zúročí ve výškově nadýchaném refrénu. Zkrátka, když se Mat Sinner trefil, dokázal – a stále dokáže – být výjimečným a hlavně vysoce zábavným skladatelem. Je však nutné dodat, že Mat nebyl výhradním autorem, většina z dosavadních hudebníků měla k dispozici domácí studio, ve kterém komponovali vlastní nápady a ve zkušebně vše dohromady ladili a pilovali. Do dvojice ke zmíněnému hitu je pak nutné přidat song „Nine Lives“, jenž na opět rychlých tempech staví další parádní harmonie, včetně melodicky přesně vypointovaných sólových trylků a vyhrávek, což je všeobecně silná disciplína kapely, díky které se nejednou stávají životné a smysluplné i položky s méně vtahujícím hudebním okolím.
Debut "Primal Fear" zaznamenal úspěch, prorazil na vysoká místa německé hitparády a v podstatě okamžitě zajistil kapele popularitu, toho času mimo jiné potvrzenou koncertním turné s Running Wild a Hammerfall. Na albu zafungovalo především ovlivnění osmdesátkovým heavy metalem a jeho propojení s powermetalovou vzdušností. Potenciál byl zkrátka evidentní a dával nadějné vyhlídky do budoucnosti, což se posléze potvrdilo, když hudebníci skutečně dokázali nacházet ještě osobitější a melodicky vysoce zajímavé kompoziční směry.
|
