Přestože Aerosmith jsou, zdá se, na sklonku kariéry a už žádnou novou desku asi nenatočí, jejich kytarista Joe Perry se na důchod nechystá ještě ani náhodou. A co na tom, že opět po letech ztratil společnou řeč se svým toxic twin Stevenem Tylerem a jejich vztah je dnes už čistě jen pracovní. Perry má dnes nového parťáka, se kterým stojí věrně po boku Alice Coopera v superskupině Hollywood Vampires a s nímž dal dohromady i své nejnovější sólové album „Sweetzerland Manifesto“. Parťák to ale není ledajaký. Není jím totiž nikdo jiný než Pirát z Karibiku a dnes už především kytarista Johnny Depp. Právě on byl tím, kdo nejvíce pomohl dostat Perryho novou sólovku na svět. Jedním dechem tak můžeme dodat zaplaťpánbůh…
Perry je v rockové hudbě pojem už dobrých pětačtyřicet let a když se mu nepodařilo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let oddělat se chlastem a drogami, může dnes vyprávět historky z dávnověku, z dob, kdy byl rock n`roll ještě tak vzrušující zábava. A Perry je také vypráví, nejnověji právě prostřednictvím své nové desky. Ta totiž posluchače snadno přenese do oněch dopb, aniž by mu dávala zapomenout na to, jaký se dnes píše letopočet. Perry je totiž lišák všemi mastmi mazaný a moc dobře ví, jak se dobrý rock n`rollová deska dělá. „Hlavně se s tím nesmíš srát,“ dává už léta poučení mnohem mladším kolegům a soudě podle „Sweetzerland Manifesto“ se ho i sám drží.
Ne, nečekejme žádný příval hitů, který byl se posluchači dostal z alb Aerosmith. Pokud bychom ale chtěli "Sweetzerland Manifesto" k nějaké desce Bad Boys from Boston přece jen přirovnat, museli bychom jít buď hodně do minulosti, až někam na samotný start jejich kariéry nebo ke sbírce starých bluesových standardů „Honkin` On Bobo“ z roku 2004. Ten feeling je na „Sweetzerland Manifesto“ skoro totožný. A to i díky tomu, že se nejedná o původně avizované instrumentální album (což je dobře), ale nakonec se do hry zapojila, kromě Perryho, i trojice vokalistů. A ne ledajakých. Na albu totiž lze registrovat hlas Davida Johansena z New York Dolls, Robina Zandera z Cheap Trick a někdejšího spolupracovníka Dona Henleyho, Bonnie Raitt a hardrockerů UFO Terryho Reida. Když k tomu připočeteme oba hlavní protagonisty a bubeníka Zaka Starkeyho (syna exbeatla Ringo Starra) dostaneme partu jako hrom. Takovou, která přece nemůže udělat špatnou desku. A tou „Sweetzerland Manifesto“ není ani v nejmenším.
Perry na to jde zostra hned od začátku. Sám úvodní (spíše instrumentální) „Rumble In The Jungle“ označuje jako „Dark Roots Of Africa“ a má naprostou pravdu. Tribální rytmus s divošským povykováním vtáhne posluchače rychle do děje, aby v „I`ll Do Happiness“ dostal pořádnou porci dřevního rhythm n`blues. To už je jasné, oč na tomto albu přesně půjde. Perry totiž doslova exceluje a překonává sám sebe i v pěveckém výkonu. A když se pak mikrofonu ujme David Johansen, je „I Wanna Roll“ naprostou oslavou podstaty žánru, mohutným výtryskem energie, která se však dostává ven pouze za pomoci akustické kytary a jež ze sebe umí dostat dnes už jen ti, kteří byli u toho, když se všechno rodilo. A to Perry, Johansen a další skutečně byli…
Když bychom chtěli vypíchnout další zajímavé momenty (pokud nechceme rovnou zmiňovat skladby všechny, což by jistě také šlo…), nutně musíme narazit na skvěle předvedenou coververzi „Eve Of Destruction“ z roku 1965, což je ve své podstatě protest song amerického písničkáře Barryho McGuirea a kterému Perry, Depp a spol. vetkli dusavou tvář svojsky pojatého rock n`rollu. Rozhodně i na „Aye, Aye, Aye“, které dal Robin Zander komerčnější lesk a pasoval jí tak do role pilotního singlu. Skvěle dopadla i druhá instrumentálka „Spanish Sushi“, kde Perry udivuje svou až minimalistickou hrou a rozhodně pak také závěrečná „Won`t Let Me Go“, která kontrastuje v odlišných polohách, kdy hřmotné riffy střídá jemné vybrkávání. To jsou vrcholy alba, ovšem ostatní skladby za nimi o mnoho nezaostávají. Pokud tedy vůbec o něco…
„Sweetzerland Manifesto“ je deska, u které ihned po pár tónech poznáte, že jí nahrávali muzikanti, kterým radost ze společné činnosti dělala velké potěšení. Je totiž hrána od srdce, s plným nasazením a s takovým přehledem, který dnes už má málokdo. Z této desky sálá pořádný kus muzikantství, což z ní dělá nahrávku, kterou lze směle označit za skvělou.
|
