Autoři této řecké kapely na svých předešlých dvou albech dokázali, že jsou schopni přijít s nápady, které mimořádně lahodí příznivcům melodického power-speedu. Na druhou stranu si ale nebyli schopni zajistit dobrý sound, rozporuplné vnímání provázelo také zpěváka Dimitrise Giannakopoulose, který nebyl vyloženě špatný, mezi pěveckou elitu ovšem také nikdy nepatřil. Od té doby se ale evidentně hnuly ledy, jelikož na novince „Awake Before The Dawn“ je konečně ke slyšení dobrý zvuk, zároveň došlo také k výměně na vokální pozici. Sláva, situace by tedy měla být konečně dokonalá! Nebo ne?
Je to mimořádně smutné, ale nikoli. Nový vokalista Vasilis Axiotis totiž opět není extra dobrý, a ačkoli nedrtí dojmy ze samotné hudby nějakým nevratně osudovým způsobem (což ovšem nečinil ani Dimitris), jeho průměrný a chvílemi až špatný výkon finální pocity každopádně zásadně zeslabuje. Přitom za optimální konstelace bych některé skladby vynášel až někam do nebes, jelikož hlavní autor a momentálně také jediný původní člen, Philip Papakyriakou, zase seskupil několik kromobyčejně slastných melodií, ve kterých sice – jak je u tohoto hudebníka zvykem – hluboce vytěžuje klasickou tvorbu Stratovarius, nicméně já osobně Tolkkiho školu nepokrytě vzývám, a proto mi podobné skladatelské postupy pranic nevadí. Na druhou stranu Tolkki je jenom jeden a Papakyriakou, kterému v komponování pomáhal nový klávesák Evmenios Poulias, nedokázal dobrými nápady pokrýt celou stopáž alba, čili se opět setkáváme se situací, kdy proti lahodným okamžikům stojí momenty nezábavné až bídné.
Start nahrávky je ovšem skvělý, synťákovo-cembalové intro „Curtain Falls“ navodí podmanivou melodramatickou atmosféru, navazující skladba „Neverland“ pak naplno rozvine naznačené melodie, a to do parádního, popovou hitovostí rozvibrovaného klenutí, jež umně vrství kytarovo-klávesové vyhrávky, ať už ve druhé fázi úvodní rytmické pasáže, tak ve sladkobolném refrénu nebo ultra-chytlavém sólu. Elektronické hrátky osvěží stavbu další, tentokrát už přímočaře speedmetalové písně „Fall Of Human Kind“, nechybí neoklasické vlnění ani další z libozvučných chorusů, zejména sloková část nicméně trpí Vasilisovým výkonem. Jeho hrdlo je každopádně daleko snesitelnější při vícehlasné podpoře, jako v případě refrénu songu „Sailing The Open Sea“, ve kterém rovněž pobaví syntetické tanečky a další výtečné sólo, potažmo šlapavé tempo a dramatická náladomalba se zajímavě zakomponovanými ženskými sbory.
Vrcholnou část alba uzavírá druhý rychlík „Hope Is Lost“, ve kterém se opět dočkáme bohaté nadílky melodicky sjízdných pasáží, ať už instrumentálních, tak vokálních. V navazujícím dění desky ale začne kvalita klesat, dvojice skladeb „Kings And Pawns“ a „Winds Of Tomorrow“ sice baví dynamickou stavbou, pěvecké linky včetně chorusů ale zůstávají pozadu, což ve spojitosti s pochybným Vasilisovým přednesem vytváří polovražedný koktejl (zejména první jmenovaná se chvílemi nachází za hranicí přežitelnosti). Baladu „Falling“ načíná proslov v řečtině, což by mohlo být zajímavé, pokud by netrval téměř dvě minuty. Poté navíc následují přepjaté vokály, díky tklivému sólu a skvostnému pianovému preludiu ale nakonec není až tak zle. Song „Eerie“ po speedmetalovém nášlapu překvapí další várkou pomalých tónů, pěvecké linky však nejsou – vyjma pohodového refrénu – dvakrát zábavné. Titulní opus pak na téměř desetiminutové ploše zaujme možná tak klidnou mezihrou, kterou však brzy utnou riffy až příliš sluchatě vykrádající Stratovarius.
A teď nastává nejtěžší okamžik, a to, jak se má člověk k podobné nahrávce postavit. Na jedné straně stojí (pod)průměrný zpěvák a několik autorsky bezzubých momentů, potažmo vysoká inspirace Tolkkiho mistrovstvím, na druhé opravdu chytlavé pasáže, které i navzdory pěvecké slabině vyloženě blaží melodikovu duši, tu melodramaticky zaměřenou obzvlášť. Ke kladům je dále nutné přičíst slušný zvuk, nebo po minulé fošně „Change Of Time“ další z extra povedených a na powermetalové poměry nečekaně vkusných art-worků (opět z dílny Thasse Jilliona). Musím a chci ve výsledné známce zohlednit záporné prvky této nahrávky, nikoli však do té míry, jež by popřela skutečnost, že se k některým skladbám budu rád a často vracet.
|
