Dávno, dávno tomu, co Phil Anselmo (dnes říkající si svým celým jménem Philip Hansen Anselmo) stál v čele slavné Pantery a metalový svět mu doslova ležel u nohou. Aby také ne, byla to právě texaská mašina, která převedla na přelomu osmdesátých a devadesátých let metal přes práh nových časů. Tahle kdysi třetiligová hairmetalová parta obdivovatelů Kiss se přes noc stala riffujícím groovemetalovým strojem a Anselmo mluvčím celé generace dospívajících metalistů, kterým imponoval jeho drsný hlas a sprosté texty, drcené srkz zuby s až odzbrojující uvěřitelností. Jenže Pantera už neexistuje, její odkaz pomalu zapadává prachem a Anselmo rozhodně nestojí na vrcholu své kariéry. Když pomineme vcelku trapný ožralecký exces s hajlováním na oslavě památky kytaristy Pantery Dimebaga Darrella, je nutno si přiznat, že Anselmova tvůrčí práce posledních letech nese známky jisté průměrnosti.
Není to tím, že jeho dnešní hudba toho má s Panterou společného pramálo, samozřejmě kromě jeho hlasu, který ale už také není, co býval. Ani to není stále se zvyšující tvrdostí jeho tvorby, jež už dnes koketuje s těmi nejextrémnějšími žánry, které jsou na světě ke slyšení, ale je to tím, že mu docházejí dobré nápady, co si kromě Pantery schovával zejména pro své projekty Down a Superjoint Ritual. S druhým jmenovaným bandem (už pod zkráceným názvem Superjoint) dokonce vydal i slušnou desku „Caught Up In The Gears Of Application“ v roce 2016, ale ta jako kdyby byla životodárnou oázou na vyprahlé poušti. V současné době je Anselmo zpět s doprovodnou partou The Illegals, se kterou debutoval v roce 2013 prostřednuctvím počinu „Walk Through Exits Only“. Díla dost mizerného…
Pokud se zmíněná deska označovala jako bohapustá řezničina bez ladu a skladu (což byl podle Anselma účel), jak se asi může mluvit o dvojce „Choosing Mental Illness As A Virtue“, když o ní před vydáním Anselmo prohlašoval, že to bude jedna z jeho netvrdších desek? Mluvilo se o death metalu i o blacku. K těmto stylům má Anselmo v posledních letech hodně blízko. A právě průnikem těchto žánrů prochází jeho novinka. Nemusí být špatná a kvůli své stylové orientaci hned odsouzena, přestože fanoušek chce od Anselma slyšet asi trochu jinou hudbu. „Choosing Mental Illness As A Virtue“ proto tak ani úplně nenavazuje na pět let starý debut (i když samozřejmě styčných bodů by se našla řada), ale spíše na zpěvákovy projekty jako Viking Crown, Necrophagia či Scour.
Přestože je novinka ještě méně přístupná a více extrémnější než byla „Walk Through Exits Only“, na body vyjde lépe. Možná proto, že Anselmo svůj surový projev dotáhl až za hranice únosnosti a deska tak zní spíše jako nahrávka pološílených skandinávských satanistů než jako dílo skutečné rockové hvězdy (tou Anselmo stále je), nebo možná proto, že oproti debutu obsahuje novinka několik dobrých nápadů. Samozřejmě nijak slavné to není, ale přece jen můžeme mluvit o tom, že Anselmo nenatočil další odpadní desku. Skladby samy o sobě nijak zvlášť silné nejsou, ovšem tentokrát zpěvák dodal atmosféru, která jeho skladatelskou nemohoucnost posledních let vyvažuje.
Album sice nemá tak mrazivou náladu, jako je nebo bylo zvykem u norských spolků blackmetalového ražení, ale spíše (jak už předznamenává název) je atmosféra chorobná, místy až na pokraji šílenství. Tomu se přizpůsobuje i samotný Anselmův projev, který se od hurónského řevu (úvodní „Little Fucking Heroes“ a „Deliquent“ budiž výjimkou) přesunul k hranicím murmuru a havraního krákoru. Jeho klasický obhroublý panterovský zpěv lze zaznamenat jen v menšině, což jasně dokazuje i závěrečná věc „Mixed Lunatic Results“, kde se dokonce pustí do grindcorového chrochtání. V tu chvíli si asi řeknete, že tohle je už opravdu moc.
Anselmova novinka je nepřístupný kus krvavé flákoty, potvrzující trend, který už Anselmo nastoupil před lety a ten jej vede do těch nejšílenějších hudebních zákoutí. Když tuhle desku porovnáme s tím, jakou sólovku ve vodách blues rocku natočil basista Rex Brown nebo kde jsou teď Hellyeah Vinnieho Paula, je jasné, že Pantera by už asi dnes tak jako tak existovat nemohla.
|
