Pokud to nechcete mít s norskou partou Turbonegro tak složité, je důležité, abyste se na ně hned od začátku dívali jako na šestici prdlých srandistů, od kterých můžete čekat úplně všechno. „Punk rock, no jasně. To je základ,“ říkal na konci minulého tisíciletí, v době, kdy kapela konečně prorazila s deskou „Apocalypse Dudes“, jejich frontman Hank Von Helvete. Ten už sice dnes v čele Turbonegro nestojí, ale filozofie kapely zůstala stejná. Punk rock je základ, ovšem k němu muzikanti přidávají množství dalších vlivů a stylů, které z nich nakonec činí nezařaditelnou kapelu. Tak tomu u Turbonegro bylo vždy, tedy pokud si odmyslíme pionýrsky garážové začátky. Ty už jsou ale dávno pryč a Turbonegro je dospělá a protřelá kapela.
Přestála i personální zemětřesení za začátku této desetiletky, kdy odešel jak Hank Von Helvete, tak i bubeník Chris Summers a klávesista Pal Pot Pamparius. Že je schopná, zejména po návratu základního kytaristy Runeho Gronna, fungovat i bez Von Helveta a dalších členů prokázala před šesti lety deska „Sexual Harasshment“. Ta sice nedosáhla úrovně výtečného alba „Retox“, které je po právu považované za vrchol kapely, ale určitě také nezavdala příčinu si do kapely kopnout a šmahem jí odsoudit. Jako start nové kariéry tak „Sexual Harassment“ zafungovalo dobře, ovšem pak je otázkou, proč se na další desku čekalo tak dlouho. Navíc poté, co kapela svým příznivcům dokázala, že umí i v jiném složení, než na které byli zvyklí.
Důležité je, že jejich novinka, v pořadí jubilejní desátá „Rock N`Roll Machine“ je konečně na světě a že na ní Turbonegro neustupují někam do průměru a nepředkládají vyloženě špatný materiál. Že už jsou trochu za zenitem, to je sice pravda, ale že mají stále ještě co nabídnout, to je věc druhá. Nejsou na „Rock N`Roll Machine“ tak silní jako na svých nejlepších deskách (zde je nutné opět zmínit „Retox“), ale vyčerpaní také ne. Kupodivu mají v současné době větší sílu ve skladbách, které se pohybují někde na hranici hard rocku a AOR, tedy časově někdy na začátku osmdesátých let, než ve věcech, které odkazují na jejich kořeny ve skandinávské garážové scéně. Takovému trendu sice patří začátek (pokud odečteme spacerockové klávesové intro „Chrome Ozone Creation (The Rock And Roll Machine Suite Part I)“), což je nejzřetelnější ve trojici „Part II – Well Hello“, „Part III – Rock N`Roll Machine“ a „Hurry Up And Die“, kdy zejména druhá jmenovaná využívá minimalistického stylu AC/DC, přičemž obě ostatní jsou hnány kupředu spíše punkovým drajvem.
Vrchol desky přichází s lehkonohou „Skinhead Rock N`Roll“, kde se Turbonegro plně propadnou do víru osmdesátých let a silně přičichnou k tehdejšímu pop rocku nebo snad i pop metalu, chcete-li. Klávesy najednou připomenou takové party jako Journey a frackovité frázování jde ve stopách komerčních skladeb Kiss té doby, čímž se tvář kapely v tu chvíli poněkud mění. V dalších věcech jako „Hot For Nietzsche“ a „John Carpenter Powder Ballad“, kde zůstávají věrni právě tomuto výrazu, jsou zdaleka silnější než ve vcelku zbytečných věcech „Fist City“ či „On The Rag“.
Turbonegro po šesti letech latence rozhodně nezklamali. Při poslechu „Rock N`Roll Machine“ se sice nedostavují euforické stavy, ale o žádné mizérii nemůže být řeči. Zdá se, že cesta, kterou tahle kapela po divokém hlavotřasu nastoupila není špatná a fanoušci by mohli být uspokojeni.
|
